Mám ráda Oscary, kdybyste to někdo nevěděl. Ne kluky jménem Oscar, ale ty filmové ceny, samo. Baví mě pozorovat celý ten proces nominacemi počínaje, tipovat, kdo to vyhraje tentokrát, a nakonec sledovat (nejen) to hollywodské pozlátko v přímém přenosu (pravda - kdyby to nebylo ve tři ráno, bavilo by mě to ještě víc). Letos jsem trošku mimo hru a nemám zatím moc přehled, jedno ale vím - šeptá se, že DiCaprio už letos toho zlatého plešouna fakt dostane. Teda, ono se to vlastně moc nešeptá, já totiž zas tak dobře neslyším, spíš se to všude celkem nahlas omílá.
Když si představím, že by na konci února fakt zaznělo jeho jméno, objeví se mi v očích zdešení a v hlavě vidina, v níž vidím samu sebe ve slow motion záběru, jak křičím neeee (které je v tom tempu samozřejmě zdegenerované v takové to mutantní neeee) a vrhám se buď po Oscarovi nebo po DiCapriovi (záleží, komu to bude víc slušet) a srážím ho k zemi... No, občas mám trochu divné představy, ale vážně - tohle přece nemůžeme dopustit! Moje normálnější já bez slow motion představ vám to potvrdí, má k tomu totiž neochvějné důvody.
Protože svět už nikdy nebude jako dřív.
Protože má na svém kontě odhadem 98 % lepších filmů než je ten letošní (ano, na odhady jsem dobrá!).
Protože když vyhraje letos, nebude moct vyhrát za rok.
Protože by to bylo až moc pohádkové, kdyby se dočkal zrovna s filmem, který má titul Zmrtvýchvstání.
Protože s Mattem Damonem byla loni v kinech prostě větší zábava.
Protože si na to klidně může ještě dvacet let a pět dalších nominací počkat.
Protože je to běloch, takže by to byla diskriminace, žejo. (To ať to radši nevyhraje nikdo.)
Protože by to prostě neměl dostat zrovna za tenhle zmrzlý ploužák, kde se za pomstou žene tak rychle, že by vám tam Nova stihla nacpat aspoň 4 reklamy.
Protože přijdeme o všechny tyhle vtípky (3x klik - pokud jsem vás nepobavila já, tohle to zachrání).
Speciální schopnosti a dovednosti matek
Mámy jsou vlastně takové superhrdinky, víme? Nemají sice na triku eSko, nenosí oblek ze železa, neumějí se přichytit na strop, ani ve sklepě neschovávají superrychlý auťák, ale upřímně - kam se na ně všichni tihle hrdinové hrabou!
Já máma ještě nejsem. Jsem ale taková máma v záskoku. Máma na desetinový úvazek. Máma, která si může vzít dovolenou. Takže vlastně vůbec ne máma. Nicméně až budu mít vlastní děti, nebudu mít na nějaký blog rozhodně čas, takže jsem si děti vypůjčila, přidala do toho pozorování full-time mámy a jen dodám - taky chci tohle všechno jednou umět! (Doufám, že to z člověka vyleze tak nějak automaticky společně s tím novorozencem.)
Ovládání jednoruč. Dvě ruce jsou přežitek. Většinu věcí zvládnou mámy hravě jen s jednou. V té druhé totiž musejí neustále něco vláčet. Nebo spíš někoho. Volná ruka mezitím zvládne utřít drobky od snídaně, vynést odpadky, vyřídit si několik telefonátů a udělat si během nich poznámky, uvařit oběd, sebrat desetkrát ze země spadlou hračku, umýt nádobí,...
Multitasking. Schopnost udělat cokoliv jednou rukou je jen kapka v moři. Matky totiž zvládnou navzdory extrémním podmínkám dělat úžasné věci a hlavně - dělat jich spoustu. Najednou. Uklízet nádobí z myčky, vařit při tom oběd, přebalovat jedno dítě a zároveň druhému vysvětlovat, jak funguje parní lokomotiva. Až nadpozemských rozměrů dosahuje tato schopnost ve chvíli, kdy jde dítě spát po obědě. To dokážou mámy během slabé hodinky takové zázraky, že by se mohli všichni time manageři učit.
Vytříbený čich. Vycítit nebezpečí, to umí mámy perfektně. Jsou to ty nejnadanější zachránkyně dětských životů. Podobně dokážou vycítit i hovínko, klidně na sto honů, navzdory tomu, že dítě zarputile tvrdí, že e-e neudělalo.
Dvojaký sluch. Zatímco máminu nosánku neunikne nic, u uší to tak docela neplatí. Což o to, jakmile dítě v noci - a vlastně i přes den - fňukne, máma je ve vteřině (leckdy doslova) u něho. Občas ale jako by jí slechy vypovídaly službu. Třeba když se dítě podesáté za minutu dožaduje odpovědi na různě obměněnou otázku Proč?. To vypadá máma, jako by jí v hlavě hrála opička na činely.
Make-up za deset vteřin. Víc času kolikrát mámy nedostanou. Takže to leckdy dopadne tak, že opustí dům ve stylu princezny koloběžky namalovaná-nenamalovaná (jako že třeba jedno oko jo a druhé ne - to je jeden z těch nejvtipnějších případů, hlavně pro okolí). S trochou tréninku za ten zlomek minuty na svém obličeji opravdu zvládnou něco vykouzlit. Nejpravděpodobnější je ale varianta, že si - jak už tak s dětmi bývá - máma prostě srovná priority. Make-up, pudr, řasenka, linky, rtěnka? Hmm... Přetřu pusu vazelínou a jdu, ať mi tu neřve.
Vzdát se svého jídla. Jídlo je taky trochu přežitek. Alespoň to oblíbené. Ať uvaří máma sobě i dítěti cokoliv, skoro vždycky bude její talíř lákavější. Chuť dítěte na mámin oběd samozřejmě závratně roste s tím, jak moc se ona na dané jídlo těší. Takže je lepší vůbec nečekat, že to, co jste si navařila, si taky sní. Pak může být jen mile překvapená (asi tak jednou do měsíce).
Vzdát se svých koníčků... a života. Jasně - přeháním. Ale tak zvedněte oči, tady nejste na Mojí psychologii, takže pokračujeme. Od matek se holt trochu očekává, že zapomenou na život svůj před. Že chodily rády plavat a do kina? No, tak teď holt budou rády sledovat Prasátko Pepinu a dopřávat si pravidelný přerušovaný spánek.
Vážit si běžných situaci. Ticho ještě nikdy neznělo tak krásně. Spánek do osmi jemalý obrovský zázrak. Plína, ve které není bobek, udělá větší radost než šperk pod stromečkem. A večeře, do které nikdo nestrká prsty, je jako ze sna
Mít vždycky pravdu. Bez komentáře.
Já máma ještě nejsem. Jsem ale taková máma v záskoku. Máma na desetinový úvazek. Máma, která si může vzít dovolenou. Takže vlastně vůbec ne máma. Nicméně až budu mít vlastní děti, nebudu mít na nějaký blog rozhodně čas, takže jsem si děti vypůjčila, přidala do toho pozorování full-time mámy a jen dodám - taky chci tohle všechno jednou umět! (Doufám, že to z člověka vyleze tak nějak automaticky společně s tím novorozencem.)
Ovládání jednoruč. Dvě ruce jsou přežitek. Většinu věcí zvládnou mámy hravě jen s jednou. V té druhé totiž musejí neustále něco vláčet. Nebo spíš někoho. Volná ruka mezitím zvládne utřít drobky od snídaně, vynést odpadky, vyřídit si několik telefonátů a udělat si během nich poznámky, uvařit oběd, sebrat desetkrát ze země spadlou hračku, umýt nádobí,...
Multitasking. Schopnost udělat cokoliv jednou rukou je jen kapka v moři. Matky totiž zvládnou navzdory extrémním podmínkám dělat úžasné věci a hlavně - dělat jich spoustu. Najednou. Uklízet nádobí z myčky, vařit při tom oběd, přebalovat jedno dítě a zároveň druhému vysvětlovat, jak funguje parní lokomotiva. Až nadpozemských rozměrů dosahuje tato schopnost ve chvíli, kdy jde dítě spát po obědě. To dokážou mámy během slabé hodinky takové zázraky, že by se mohli všichni time manageři učit.
Vytříbený čich. Vycítit nebezpečí, to umí mámy perfektně. Jsou to ty nejnadanější zachránkyně dětských životů. Podobně dokážou vycítit i hovínko, klidně na sto honů, navzdory tomu, že dítě zarputile tvrdí, že e-e neudělalo.
Dvojaký sluch. Zatímco máminu nosánku neunikne nic, u uší to tak docela neplatí. Což o to, jakmile dítě v noci - a vlastně i přes den - fňukne, máma je ve vteřině (leckdy doslova) u něho. Občas ale jako by jí slechy vypovídaly službu. Třeba když se dítě podesáté za minutu dožaduje odpovědi na různě obměněnou otázku Proč?. To vypadá máma, jako by jí v hlavě hrála opička na činely.
Make-up za deset vteřin. Víc času kolikrát mámy nedostanou. Takže to leckdy dopadne tak, že opustí dům ve stylu princezny koloběžky namalovaná-nenamalovaná (jako že třeba jedno oko jo a druhé ne - to je jeden z těch nejvtipnějších případů, hlavně pro okolí). S trochou tréninku za ten zlomek minuty na svém obličeji opravdu zvládnou něco vykouzlit. Nejpravděpodobnější je ale varianta, že si - jak už tak s dětmi bývá - máma prostě srovná priority. Make-up, pudr, řasenka, linky, rtěnka? Hmm... Přetřu pusu vazelínou a jdu, ať mi tu neřve.
Vzdát se svého jídla. Jídlo je taky trochu přežitek. Alespoň to oblíbené. Ať uvaří máma sobě i dítěti cokoliv, skoro vždycky bude její talíř lákavější. Chuť dítěte na mámin oběd samozřejmě závratně roste s tím, jak moc se ona na dané jídlo těší. Takže je lepší vůbec nečekat, že to, co jste si navařila, si taky sní. Pak může být jen mile překvapená (asi tak jednou do měsíce).
Vzdát se svých koníčků... a života. Jasně - přeháním. Ale tak zvedněte oči, tady nejste na Mojí psychologii, takže pokračujeme. Od matek se holt trochu očekává, že zapomenou na život svůj před. Že chodily rády plavat a do kina? No, tak teď holt budou rády sledovat Prasátko Pepinu a dopřávat si pravidelný přerušovaný spánek.
Vážit si běžných situaci. Ticho ještě nikdy neznělo tak krásně. Spánek do osmi je
Mít vždycky pravdu. Bez komentáře.
2016
Novoroční předesvzetí? Od fáze, kdy jsem si dávala ta nesmyslná, přes období, kdy mi tyto sliby přišly jako hloupost, jsem se dostala k momentu, kdy si dávám předsevzetí, která mají smysl. Alespoň pro mě. Většinou. Jsou velká i drobná, osobní, občas legrační nebo tajemná. Ale jsou moje. Už teď se těším, až je budu jedno po druhém škrtat i až na některá z nich vůbec nedojde. Prostě se těším na ten nový rok jako takový. Bude totiž super. Nedovolím mu být jiným.
1. Budu ještě lepší než v roce 2015.
2. Pokusím se deset minut denně strávit sama se sebou v tichu děláním ničeho.
3. Nebudu dělat věci ze setrvačnosti.
4. Budu psát svědomitě články na blog (haha).
5. Nechám se občas dojmout, naštvat či rozplakat.
6. Podniknu super výlety do Bruselu, Mnichova a třeba ještě někam.
7. V každném dni najdu důvod se na něj usmát.
8. Udělám si tu nejlepší (forever alone) oslavu pětadvacetin.
9. Budu číst jen tak moc, jak mě to bude bavit.
10. Naučím se upřednostňovat kvalitu před kvantitou.
11. Najdu rovnováhu mezi šetřením do budoucna a každodenním užíváním.
12. Absolvuju dva týdny bez cukru.
13. Budu-li před Vánoci v Česku, pojedu za hranice na trhy.
14. Nebudu tvrdit, že fakt už konečně zhlédnu sto nej filmů podle CSFD, protože vím, že nezhlédnu.
15. Zavedu si povinné relaxační chvilky.
16. Koupím si foťák.
17. Budu jíst víc zeleniny i ovoce.
18. Za každý nový kousek oblečení vyřadím jeden starý ze šatníku.
19. Najdu odvahu udělat důležité rozhodnutí.
20. Budu se věnovat něčemu, co mi nejde (nebo si to aspoň myslím).
21. Nebudu si dávat opakovaná předsevzetí.
22. Zkusím něco, co jsem nikdy nezkusila.
23. Zruším si účet na Instagramu.
24. Budu víc poslouchat své tělo.
25. Naučím se udělat most ze stoje nebo to alespoň zkusím.
26. Nebudu dělat věci jen proto, že bych měla.
27. Budu se hodně smát, protože to je super a nic to nestojí.
28. Vzdělám se v oblasti kávy a její přípravy.
29. Daruju krev.
30. Nebudu tak vybíravá, v jídle především.
31. Budu stopovat.
32. Prozkoumám pražskou kavárenskou scénu (aspoň trochu).
33. Udělám něco, co by mě ještě 1. 1. nenapadlo, že udělám.
34. Budu se vzdělávat, aspoň trochu.
35. Zkusím upéct své první makronky.
36. Naučím se občas vypnout mozek a dělat věci bezhlavě.
37. Budu šťastná. Zase.
1. Budu ještě lepší než v roce 2015.
2. Pokusím se deset minut denně strávit sama se sebou v tichu děláním ničeho.
3. Nebudu dělat věci ze setrvačnosti.
4. Budu psát svědomitě články na blog (haha).
5. Nechám se občas dojmout, naštvat či rozplakat.
6. Podniknu super výlety do Bruselu, Mnichova a třeba ještě někam.
7. V každném dni najdu důvod se na něj usmát.
8. Udělám si tu nejlepší (forever alone) oslavu pětadvacetin.
9. Budu číst jen tak moc, jak mě to bude bavit.
10. Naučím se upřednostňovat kvalitu před kvantitou.
11. Najdu rovnováhu mezi šetřením do budoucna a každodenním užíváním.
12. Absolvuju dva týdny bez cukru.
13. Budu-li před Vánoci v Česku, pojedu za hranice na trhy.
14. Nebudu tvrdit, že fakt už konečně zhlédnu sto nej filmů podle CSFD, protože vím, že nezhlédnu.
15. Zavedu si povinné relaxační chvilky.
16. Koupím si foťák.
17. Budu jíst víc zeleniny i ovoce.
18. Za každý nový kousek oblečení vyřadím jeden starý ze šatníku.
19. Najdu odvahu udělat důležité rozhodnutí.
20. Budu se věnovat něčemu, co mi nejde (nebo si to aspoň myslím).
21. Nebudu si dávat opakovaná předsevzetí.
22. Zkusím něco, co jsem nikdy nezkusila.
23. Zruším si účet na Instagramu.
24. Budu víc poslouchat své tělo.
25. Naučím se udělat most ze stoje nebo to alespoň zkusím.
26. Nebudu dělat věci jen proto, že bych měla.
27. Budu se hodně smát, protože to je super a nic to nestojí.
28. Vzdělám se v oblasti kávy a její přípravy.
29. Daruju krev.
30. Nebudu tak vybíravá, v jídle především.
31. Budu stopovat.
32. Prozkoumám pražskou kavárenskou scénu (aspoň trochu).
33. Udělám něco, co by mě ještě 1. 1. nenapadlo, že udělám.
34. Budu se vzdělávat, aspoň trochu.
35. Zkusím upéct své první makronky.
36. Naučím se občas vypnout mozek a dělat věci bezhlavě.
37. Budu šťastná. Zase.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)