V co se proměníte při návštěvě ZOO


Navštívit ZOO není jen taková prostá legrace určená pro každého. Ani zdaleka. Když už si zaplatíte to namaštěné vstupné, chcete toho samozřejmě vidět co nejvíc. Jenže zoologická není zrovna parčík o několika stromech a třech lavičkách (většinou). Je to takový svět ve světě a na konci dne budete mít pocit, že jet místo do ZOO na Sněžku, budou vás nohy bolet stejně. Spíš míň.

A to je jen začátek. Nemluvím o tom, že se budete cestičkami proplétat s tisícovkami dalších lidí, kteří měli kupodivu také ten nápad, jet o slunečné neděli obdivovat zvířata. Nebo o tom, že několik dalších stovek v zoologické necháte, protože dva rohlíky se šunkou z domova vám prostě zdaleka stačit nebudou a protože vaše dítě bude hrozně nutně potřebovat pamětní minci, kterou nejdéle do týdne ztratí (aby ji mohlo při příští návštěvě požadovat zas).

Ale tahle zkušenost vás i něco naučí. Během jednoho dne objevíte spoustu svých, do té doby možná skrytých já a vyzkoušíte si řadu rolí, ve které se budete postupně proměňovat. Tak třeba...

V dítě. Budete nadšení z lachtaní show, i když jste ji viděli už minimálně třikrát.  Budete fascinovaně zírat na lemury během krmení. Budete se rozněžňovat nad rozkošnými surikatkami, dokud nespatříte i tu nejmenší a nejrozkošnější surikatičku, jak stahuje z kůže o nemnoho menší myš. Že už jste překročili míru dětského nadšení, poznáte, když začnete do potomka šťouchat s Hele na rtech a infantilním výrazem ve tváři a budete při tom ukazovat na močícího slona.

V zírače. Některé výběhy jsou holt prázdné. Leckdy je to na první pohled jasné, pumu v prázdném výběhu pět na pět metrů člověk běžně nepřehlédne. Pak jsou ale výběhy plné skrytých zákoutí, ve kterých navíc podle názvu vůbec nevíte, co máte hledat. Hlodavce, ptáka nebo sudokopytníka? Občas podezřívám, že tyhle výběhy instalují do ZOO schválně a z druhé strany umisťují skrytou kameru, aby měli pracovníci taky občas nějakou srandu.

V samozvaného odborníka. Pokud s sebou máte dítě, bude se ptát. Ne všechno je ale na informačních tabulích napsáno. Pokud má dítě kliku, nejste úplný pitomec a dokážete mu řadu otázek zodpovědět. Občas budete mít dokonce pocit, že se vám fakt rozbřesklo, že tohle přece víte a budete pak dítěti zaníceně vyprávět o tom, jak velbloud pochopitelně může žít na poušti, když má ty hrby plné vody, žejo.

Ve lháře. Pokud s sebou máte dítě, bude se ptát. To už víme. Ve chvíli, kdy vy budete mít jazyk na vestě, budete proklínat každý další výběh a přemítat, kolik sakra může ještě existovat zvířat a kde je nejbližší východ, se dítě stále bude ptát. Takže budete o masožravcích zatvrzele tvrdit, že to jsou býložravci, suverénně odpovídat, že jelen má bez diskuze na noze čtyři prsty, a o tygrech, kteří jsou až na druhé straně areálu, prohlásíte, že buď spí letním spánkem nebo utekli zpátky do džungle, ale rozhodně nejsou nikde, kam byste se na ně mohli jít podívat.

V hatera lidí. Protože lidi občas fakt dokážou být pitomci. Prostě budou těm zvířatům blýskat foťáky do obličeje, aby pořídili nepoužitelnou fotku, kterou budou pak nadšeně ukazovat zbytku rodiny, a prostě budou gorilám klepat na sklo, i kdyby tam těch cedulí Neklepejte na sklo viselo tři sta třicet tři nebo klidně o jednu víc.

V o to většího milovníka zvířat, těch úžasných fascinujících stvoření, která jednají na férovku. A která se dost často chovají jako zvířata mnohem méně něž my, víme.Vznešeně kráčející a pomrkávající žirafy, lvi budící svým pohledem respekt, roztomile poskakující klokani a konečně gorily, které vám názorně ukáží, že vás i s vašimi foťáky prostě mají u zadku. A ten si klidně vyfoťte a dejte do rámečku.

33 myšlenek ze školky v přírodě



Hned první den k obědu výpečky, to mě máma po příjezdu domů nepozná.
Nebo pozná, ale stejně se nevejdu do dveří.
Jo, jasně, že si ještě přidám knedlík.
Mmmm... Kde máme ty sladkosti, co jsme zabavily dětem? Dala bych si sušenku.
...
Jak dlouho je holčička s nejuřvanějším hlasem schopná nabízet podsedáky za jekotu: Kdó chce palačííínky?
Půlhodina není zjevně problém.
Aha, ona ani hodina není problém.
Ještě že je v šest večeře.
...
Nemohl by dneska výjimečně někdo přečíst pohádku mně?
No, stejně bych tak v půlce usnu…
...
Jéé, to je hezká procházka ve tmě, když dětem svítí ty lampiony.
A sakra. Slejvák, bouřka. Rychle do chaty!
Nevidím ani cestu, natož děti.
Snad jsme jich neztratily tolik jako těch lampionů.
Asi nebyl dobrý nápad vzít si jen jedny boty.
...
Jak může z tak malého dítěte vypadnout tak velký bobek?
O tom smradu ani nemluvě.
To ty výpečky…
...
Brát si s sebou knížku asi nebyl nejlepší nápad.
To jsem si mohla do tašky radši přibalit náhradní boty.
...
Jak snadno si člověk zničí hlasivky?
A přijde to dřív, než si stačí zničit nervy?
...
To je pohoda, být na hřišti a děti jen sledovat.
Kdó chce palačííínky?
Sakra.
Asi uplatím děti, aby všechny ty barevné podsedáky nenápadně zahodily do lesa.
Nebo snědly. Hlavně ať je klid.
...
Doufám, že se za utírání zadků dávají nějaké medaile.
A za zavazování tkaniček chci státní vyznamenání.
...
Fuu, to už je zas ráno?
Ale poslední!
A zdálo se mi o palačinkách!
Boží!

S kůží na trh = z ostudy kabát?

Vůbec nevím, jak to vzniklo. Teta mě už léta označuje za intelektuálku. Okolí si o mě myslí, že jsem chytrá. Kamarádi jsou přesvědčeni, že mám vytříbený filmový vkus. Nic z toho není tak docela pravda. Všechno jsou to zkreslené názory. Ale názory, které mě formují a ovlivňují natolik, že jen tak někomu nepřiznám, jak mě posledně nadchl béčkový, ne-li céčkový film a že bych mu z fleku dala pět hvězdiček.

Půlka z nás se sice holedbá, že máme názory ostatních bůhvíkde, pravda je však taková, že nám na mínění druhých ve větší či menší míře záleží. Všem. A těžko se ostatním přiznává, že ve skutečnosti vůbec nejsme tak dobří, jak si o nás myslí. Ono je prostě příjemnější být považován za chytrého než za hloupého (dosaďte jakékoliv protikladné vlastnosti).

Jenže mě poslední dobou přetvářka všeho druhu dost štve. Tak jsem si řekla, že bych mohla jít s pravdou ven. Odhalit své pravé já. Jít s kůží na trh. A další takové žvásty. Suďte mě, teď!   A nebo se mi taky k něčemu přiznejte.

- Mám fakt ráda Grinche i první tři Piráty z Karibiku, Kmotr mě nebavil, Matrix stejně tak. A nikdy jsem neviděla Hvězdné války ani Schindlerův seznam.

- Občas otevřu Extra.cz. Obzvlášť Novotného články si přečtu s chutí (a nadhledem), protože ho jakýmsi zvráceným způsobem obdivuju.

- Mám kalhotky s krávou a taky s nápisem Only you (růžové!).

- Napoprvé jsem nepochopila spoustu filmů, které ostatní, minimálně průměrně inteligenčně vybavení lidé, pochopili hned.

- Sledovala jsem všechny VyVolené i Superstar. Děsím se, kdy začnou vysílat další, protože pak vždycky přepnu na automat, pro který neexistuje nic jiného než si to díl po dílu pustit.

- Mám půlku skříně plnou Bravíček a Top dívek asi z roku nula a nejsem schopná je vyhodit (ale pracuju na tom).

- Občas si pustím Davida Guettu, Avicii nebo Rihannu.

- V jisté době (a nebyl to pravěk, nýbrž má nejlepší léta na vysoké) jsem sledovala Ulici. Pravidelně. Každý díl. A ještě jsme to se spolubydlící, taky vysokoškolačkou, probíraly.

- Stále ještě mám v pokoji vánoční stromeček. Vločky v oknech mám od Vánoc 2013.

- Když se mě zeptáte, co vím o druhé světové válce, řeknu vám tak akorát 1939, 1945, Hitler, Židé, komory, Mein Kampf, Terezín. Nejsem na to hrdá, ale moje hlava prostě historická fakta odmítá uchovávat.

- Četla jsem všechny díly Stmívání. A bavilo mě to.

-  Mám problém s pravopisem slov, kde jsou/nejsou za sebou dvě n, i několika dalšími češtinářskými zákeřnostmi.