Proč je super pracovat ve školce

Za možnost pracovat ve školce jsem byla od samého začátku vděčná a jen tak mě to nepřejde. Mám k tomu hromadu důvodů. Některé jsou racionální a jiné, jak už to u mě bývá, ne tak docela. Tu jsou!

Zažijete dinosauří masáž, zúčastníte se souboje o nevěstu, v němž jste hlavní trofej, a vyslechnete si nespočet absurdních rozhovorů. Tohle vám prostě jiná práce nedá.

Vždycky máte co dát do vázy, protože děti vám neustále budou trhat kytičky pro radost. A kdybyste se rozhodli udělat si na zahradě rybník a chtěli ho obsypat hromadou kamenů, stačí si prohrabat kapsy u všech mikin a bund a máte nasbíráno.

Objevíte v sobě studnici trpělivosti. Aspoň pokud ji máte. Protože hrát si dennodenně na kolovrátek bez ní prostě nelze.

Máte přístup k té nejlepší stravě. A kdyby vám přišlo, že je jídelníček plný luštěnin, zeleniny a ovoce až moc vyvážený, bonbony za odměnu to jistí.

Zjistíte, že dětská práce je vážně k nezaplacení. Děti vám nadšeně udělají masáž stejně jako vám cokoliv přinesou, když si zrovna budete na deset kroků připadat příliš unavení.

Nepřiberete. I kdybyste tu ukázkovou stravu, v níž se omáčkami moc nešetří, jedli za dva, naběháte se kolem dětí tolik, že si pneumatiku domů fakt nepovezete.

Můžete v práci spát. Oficiálně. A ještě vám za to platí. Kdo to má?

Nebudete si tahat práci domů. No vážně, kdo by si po celém dni s dětmi ještě přivezl nějakého toho pidižvíka domů, do místa svatého klidu bez dětského kvílení? Možná tak králíček sebevrah.

Hovno už s vámi nehne. Vážně. Utřete tolik zesr... pokaděných zadků, že už budete vůči smradu imunní a kamarádky, se zacpaným nosem přebalující vlastní prvorozené potomstvo, vám budou moct jen závidět.

V žádné jiné práci neposbíráte za den tolik úsměvů, objetí a upřímnosti. Tečka.

Co si uvědomíte díky hokejovému MS

Díkybohu, že existuje mistrovství světa v hokeji! Nebýt něho, byli bychom o dost méně chytří. Jsou totiž věci, které nám dojdou až během podobné události. Jako třeba...

Že kdo neskáče, není Čech. Vozíčkáři musejí skákat radostí.

Že finská jména nejdou ani o rok později líp vyslovovat.

Že když zrovna vedeme, jsme země plná patriotů.

Že Bob s Bobkem nejspíš jedou na tripu.

Že buďto musíte nenávidět Slováky nebo musíte být potichu.

Že hokej se hraje na góly, že na to se historie ptát nebude a podobný rozumbradoviny.

Že Robert Záruba je pořád ještě třída

Že půlka národa zrovna v květnu najednou nutně potřebuje české triko nebo vlajku na auto.

Že voda stále hučí po Llučinách a nad Tatrou sa furt ještě blýska.

Že Jarda Jágr je bůh. Kdybyste to náhodou od loňska zapomněli.

Že co Čech, to odborník na hokej. Oh wait... To už jsme vlastně věděli.

Tak určitě.

Co jsem zjistila na školním výletě 5 let po maturitě

Na gymplu jsme měli boží třídu. Hned druhý rok se tak nějak přišlo na to, že se hrozně nenávidíme a vzájemně šikanujeme, takže si nás vzala na paškál psycholožka, s níž jsme se plazili po zemi jako žížaly Julie a tančily irské tance. Což prostě muselo pomoct, rozumíte. Později jsme ještě stihli vydávat časopisy, v nichž jsme se navzájem pomlouvali, a před maturitou jsme se málem postříleli, když jsme se nemohli dohodnout na nápisech na stužky.

Pointa je, že jsme si díky tomu všemu vytvořili mezi sebou skvělé vztahy. Zatímco jiné třídy jsou rády, když se jednou ročně sejdou v počtu třinácti kusů, my máme třídní srazy několikrát do roka, a když zrovna nevyjde fakt blbý termín, potkáme tam většinu spolužáků. Ale nestačilo nám to, a tak jsme si řekli, že si zopáknem třídní výlet. Stejné místo, stejné lidé. Jen už nám je holt o pár let víc. A pár dalších věcí je jinak...

Jsme staří. Nejenom že jsme starší. Ale jsme fakt staří. Tenhle je už táta, tamta je těhotná a polovina z más má auto. Taky už nezvládáme pít bůhvídokolika, protože jsme unavení z toho, jak moc jsme přes týden pracovali, a zároveň myslíme na to, že pozítří už zase musíme být do té práce fit. Když jdeme na výlet, stěžujeme si na bolavé klouby. A k chatě přijedeme několika auty namísto vlaku. Ať je nám zase -náct!

Jsme nároční. Tytam jsou doby, kdy jsme brali všechno, co bylo. Tak jak to bylo. Teď remcáme nad snídaní, několik z nás si poručí vegetariánský oběd a kroutíme hlavami nad vším, co nefunguje jako na drátkách.

Máme smartphony. Ještě než dořekneme otázku, zda se budeme mít prvního května kde ve městě najíst, polovina z nás má v ruce telefon, aby to zjistila. O půlminuty později už to víme. Pryč jsou časy, kdy jsme prostě vyrazili a doufali, že někde bude otevřeno. Vždycky bylo. A i kdyby nebylo, stejně bychom byli spokojení.

Umíme pít. Teda... ne stoprocentně. Ale máme už dost rozumu na to, abychom nesahali po zelené a rumu jakožto nejlevnějších panácích, takže když sedíme u táboráku, koluje nám jedno dobré víno za druhým. Navíc víme, kdy si dát stopku, ostatně dost z nás musí ráno řídit auto a být v pondělí svěží do té práce, žejo.

Jsme každý jinde. Zatímco ještě před pěti lety jsme byli na stejné startovní čáře, teď je jasně vidět, že jsme z ní každý vyběhl jiným tempem i směrem. Jeden z nás je odborník na obchod, další na IT technologie, ten zase dokáže sáhodlouze hovořit o správních řízeních. A půlka z nás už zažila dost nepříjemné setkání se statistikou. Ta druhá stále ještě netuší, jak vypadá pravá noční můra vysoškolského studenta.

Ale i tady je pointa. Máme totiž stále skvělé vztahy. A příští rok nejspíš další školní výlet. S auty, chytrými telefony a dětmi. Jak už jsem řekla. Na gymplu jsme měli boží třídu.