V jistých dobách patřil můj mobil k největším fešákům ve své branži. Byl mezi průkopníky, kteří neměli skoro žádná tlačítka a kteří díky svému velkému displeji umožňovali sledovat videa bez obav, že si za pět minut podívané přivodíte jednu dipotrii navíc. Jenže ty doby rychle pominuly a můj fešák už vlastně nebyl vůbec fešák, navíc ani nebyl smart. Jak stárnul, stal se z něj takový můj otloukánek. Tu spadl na silnici, tu na dlaždičkách. A tak není divu, že ho tenhle život přestal bavit a rozhodl se s ním skoncovat. Nepovedlo se, ale bez následků nevyvázl. Přestal totiž chytat signál. Taková věc, která je pro telefon poměrně zásadní...
No, co už. Pár dní jsem vyvíjela mírnou snahu s tím něco udělat, ale pak jsem rezignovala. Vždyť mi stejně nikdo nevolá. A věčně nemám kredit. Tak co? Hlavně že můžu používat hodiny a budík. Víc vlastně nepotřebuju.
Ukázalo se, že jsem měla víceméně pravdu. Mně absence možnosti domlouvat se s kamarády za pochodu nevadila. Vadila ostatním. Já jsem si poměrně rychle zvykla na to, že co se řekne, to platí. Konečně jsem začala chodit trochu víc včas (rozuměj: neměla jsem větší zpoždění než patnáct minut). Neměnila jsem plány jen proto, že se mi v danou chvíli třeba víc chtělo víc domů než na kafe (ok, špatný příklad, nikdy se mi nechce nikam víc než na kafe). A plány nakonec neměnili ani kamarádi. To protože věděli, že neexistuje způsob, jak mi dát vědět. A ono je to občas vážně fajn.
Jenže jenom občas. To jsem takhle jedno pondělní ráno už skoro půl hodiny přešlapovala na zastávce a čekala na kolegyni, která mě vozí do práce. Pak jsem to vzdala, došla jsem do práce pěšky o tři čtvrtě hodiny později a kolegyně mě přivítala slovy: Přišla ti ta smska, že jo?
Ale to jsou jenom začátky. Postupně se všichni dozvědí, že mobil nemáte, a přestanou vám na něj psát. Jenže pak jsou tací, kteří nemají Facebook. A když jsou náhodou dvě kamarádky - jedna bez mobilu, druhá bez Facebooku - je společná komunikace už celkem kumšt. I to se dá nicméně zvládnout, tímto děkujeme vymoženosti jménem e-mail.
Jsou však věci, které se zvládnout fakt nedají. Ne v době, kdy každý předpokládá, že máte mobilní telefon. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem potřebovala někam poslat peníze, přihlásila se do internetového bankovnictví, zadala všechny potřebné údaje a... měla jsem transakci potvrdit zadáním kódu, který mi právě (ne)přišel smskou. Ale já se nedám, nehodím mobil (i když skoro nefunguje) do žita. Tenhle boj totiž zdaleka ještě nekončí.
Proč je dětský svět tak skvělé místo
Děti jsou kouzelníci. Umějí člověka stejně dobře vyčerpat jako nabít energií. Užívám si současné období, kdy mě děti obklopují a já můžu být jejich žákem a inspirovat se jimi. Už dlouho vnímám, že bychom ve svých dospělých životech měli být mnohem více dětmi. Ze spousty důvodů. Ale protože serióznost zde nemá své místo, přelaďuji se na převážně nevážně a chrlím pár z nich, které si až tak k srdci brát nemusíte.
Protože věk je jenom číslo. A navíc číslo, na které vám stačí prsty u rukou. Je to tak malé číslo, že se děti dokonce chlubí, že jim jsou už čtyži a půl! Narozeniny patří mezi nejlepší dny v roce a jsou jasným signálem k oslavě - být o rok starší a moct se na kamarády ze školky vytahovat je přece super!
Protože vztahy jsou ta nejjednodušší věc na světě. Navazují se tak, že se jeden z dvojice holčička-chlapeček zeptá: Budem spolu chodit? a druhý odpoví: Tak jo. Mnohdy tomu předchází nebo po tom následuje romantická půlvteřinová pusa na záchodcích. Zároveň máte ve věku pěti let domluvené aspoň tři kluky, se kterými se oženíte. To už se vám jen stěží poštěstí.
Protože počty jsou hračka. Většinu věcí lze spočítat na prstech. Když prsty dojdou, jednoduše se přestane počítat, případně se pokračuje stylem jedenáct, sedmnáct, třicetpatnáct,... Nějakého výsledku se doberete vždycky.
Protože je všechno možné. Hromada písku je malinový dort, rozbitý telefon vás spojí s celým vesmírem a koberec se umí ve vteřině proměnit ve žhavou lávu. Když my, dospěláci, získáme dojem, že těm pravidlům rozumíme, a chceme se stát součástí hry, často nás děti uzemní, že to je jenom jako. Někdy si pak ještě demonstrativně zaťukají na čelo nebo zakoulejí očima, aby daly jasně najevo, co si o tom myslí. Dospěláci jsou nemožní.
Jsme. Hlavně když zapomeneme, jak super je být dětmi. Nemusíme si hned nechat od rodičů utírat zadky, stačí přidat trochu víc upřímnosti, fantazie a čisté radosti ze života. Nebo na dotaz Kolik ti je? prostě odpovědět dvacet sedm a tři čtvrtě.
Protože věk je jenom číslo. A navíc číslo, na které vám stačí prsty u rukou. Je to tak malé číslo, že se děti dokonce chlubí, že jim jsou už čtyži a půl! Narozeniny patří mezi nejlepší dny v roce a jsou jasným signálem k oslavě - být o rok starší a moct se na kamarády ze školky vytahovat je přece super!
Protože vztahy jsou ta nejjednodušší věc na světě. Navazují se tak, že se jeden z dvojice holčička-chlapeček zeptá: Budem spolu chodit? a druhý odpoví: Tak jo. Mnohdy tomu předchází nebo po tom následuje romantická půlvteřinová pusa na záchodcích. Zároveň máte ve věku pěti let domluvené aspoň tři kluky, se kterými se oženíte. To už se vám jen stěží poštěstí.
Protože počty jsou hračka. Většinu věcí lze spočítat na prstech. Když prsty dojdou, jednoduše se přestane počítat, případně se pokračuje stylem jedenáct, sedmnáct, třicetpatnáct,... Nějakého výsledku se doberete vždycky.
Protože je všechno možné. Hromada písku je malinový dort, rozbitý telefon vás spojí s celým vesmírem a koberec se umí ve vteřině proměnit ve žhavou lávu. Když my, dospěláci, získáme dojem, že těm pravidlům rozumíme, a chceme se stát součástí hry, často nás děti uzemní, že to je jenom jako. Někdy si pak ještě demonstrativně zaťukají na čelo nebo zakoulejí očima, aby daly jasně najevo, co si o tom myslí. Dospěláci jsou nemožní.
Jsme. Hlavně když zapomeneme, jak super je být dětmi. Nemusíme si hned nechat od rodičů utírat zadky, stačí přidat trochu víc upřímnosti, fantazie a čisté radosti ze života. Nebo na dotaz Kolik ti je? prostě odpovědět dvacet sedm a tři čtvrtě.
Takový normální den (žen)
Osmého března. Den jako každý jiný a přitom vůbec ne. Je to totiž den žen! Haha. Co to vlastně znamená? Jak se má slavit takové ženství? A má se vůbec slavit? Tak přesně na tyhle otázky vám neodpovím. Ale řeknu vám, jak vypadal letos Mezinárodní den žen u mě.
Nejsem ukázková hospodyňka, co by se budila se svítáním a od rána kmitala po domě. Jako že vůbec. Vlastně zrovna tuhle neděli vstávám v jedenáct, protože dospávám party z předchozí noci. Máma se z postele hrabe až dvě hodiny po mně. S kocovinou. Dámy jak se patří.
Odpoledne mířím do supermarketu. Při spěšném cpaní nákupu do batohu, aby se přede mnou na tom směšně miniaturním odkládacím prostoru nevytvořila nekonečně vysoká hromada zboží periferně registruju osobu postávající u pokladny a pokládám ji za ochranku. Ale kdepak. Jen co se otáčím, přistupuje ke mně nějaký chlapec a dává mi k dnešní příležitosti růži. Tváří se dost rozpačitě a je mu asi tak osmnáct. Legrační.
Jenže postupem dne mi začíná docházet, že tahleta zlomená růže od středoškoláka bude pravděpodobně jedinou pozorností, které se mi dneska dostane. Ale co už. Pořád mám ještě v kapse osvědčenou metodu všech zoufalců. Můžu totiž MDŽ prohlásit za trapný komunistický svátek, stejně jako někteří nezadaní hlasitě hejtují Valentýna, přestože kdyby jim láska jejich života nedala před týdnem kopačky, nadšeně by v kině vedle ní hltali 50 odstínů šedi.
Ale zpět od kožených bičíků do mého světa (ano, žiju v trapném světě bez kožených bičíků). Cestou domů kupuju v cukrárně pár dortíků. Jak líp si užít volnou slunečnou neděli než rozmazlováním se? A jak se líp rozmazlit než pořádnou porcí cukru? Aha. Nevíte. Líp to totiž fakt nejde.
Jeden zákusek spořádám hned po příjezdu domů. Záhy se rozhodnu jít běhat. Gram sem, gram tam. Bridget Jones hadr. Chvilku po doběhnutí a následné sprše si dávám další kousek. Ženská logika, prosím pěkně. Ve své nejlepší formě.
Zbytek dne trávím střídavě u koštěte a u plotny. Feministky by mě asi nepochválily. A na závěr přichází opravdová rudá třešnička na dortu. Symbolický závěr tohoto dne. Přijíždí totiž teta z Červené Lhoty. K tomu můžu dodat jediné. Boží.
Nejsem ukázková hospodyňka, co by se budila se svítáním a od rána kmitala po domě. Jako že vůbec. Vlastně zrovna tuhle neděli vstávám v jedenáct, protože dospávám party z předchozí noci. Máma se z postele hrabe až dvě hodiny po mně. S kocovinou. Dámy jak se patří.
Odpoledne mířím do supermarketu. Při spěšném cpaní nákupu do batohu, aby se přede mnou na tom směšně miniaturním odkládacím prostoru nevytvořila nekonečně vysoká hromada zboží periferně registruju osobu postávající u pokladny a pokládám ji za ochranku. Ale kdepak. Jen co se otáčím, přistupuje ke mně nějaký chlapec a dává mi k dnešní příležitosti růži. Tváří se dost rozpačitě a je mu asi tak osmnáct. Legrační.
Jenže postupem dne mi začíná docházet, že tahleta zlomená růže od středoškoláka bude pravděpodobně jedinou pozorností, které se mi dneska dostane. Ale co už. Pořád mám ještě v kapse osvědčenou metodu všech zoufalců. Můžu totiž MDŽ prohlásit za trapný komunistický svátek, stejně jako někteří nezadaní hlasitě hejtují Valentýna, přestože kdyby jim láska jejich života nedala před týdnem kopačky, nadšeně by v kině vedle ní hltali 50 odstínů šedi.
Ale zpět od kožených bičíků do mého světa (ano, žiju v trapném světě bez kožených bičíků). Cestou domů kupuju v cukrárně pár dortíků. Jak líp si užít volnou slunečnou neděli než rozmazlováním se? A jak se líp rozmazlit než pořádnou porcí cukru? Aha. Nevíte. Líp to totiž fakt nejde.
Jeden zákusek spořádám hned po příjezdu domů. Záhy se rozhodnu jít běhat. Gram sem, gram tam. Bridget Jones hadr. Chvilku po doběhnutí a následné sprše si dávám další kousek. Ženská logika, prosím pěkně. Ve své nejlepší formě.
Zbytek dne trávím střídavě u koštěte a u plotny. Feministky by mě asi nepochválily. A na závěr přichází opravdová rudá třešnička na dortu. Symbolický závěr tohoto dne. Přijíždí totiž teta z Červené Lhoty. K tomu můžu dodat jediné. Boží.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)