Řídím, tedy jsem?

Nemám řidičák. Tahle věta, kdykoliv jsem ji za posledních pět let vyslovila, vzbudila vždy udivené reakce a spoustu otázek. Přičemž moje odpovědi vyvolaly jejich další vlnu, případně nevěřícné kroutění hlavou, protože bát se řídit je přece nesmysl.

Vždy mi přijde, jako kdybych řekla něco úplně mimo. Něco, čím se vymykám z množiny normálních lidí dnešní doby. Jako bych řekla, že nemám ráda pandy. Jak můžeš?! Vždyť přece každý má rád pandy!

Už před nějakou dobou jsem si všimla, že mám odlišný pohled na řízení jako takové. Většina lidí ho vnímá jako součást běžné výbavy každého člověka, zhruba někde mezi psaním, čtením, počítáním a talentem nepočůrat (si) při močení nohu nebo zeď. Já ho vnímám jako schopnost. Něco, co není až tak jednoduché. Něco, čím neoplývá každý.

Třeba.... třeba jako zpívání. Na jedné straně máte skupinu lidí, která je v tom fakt dobrá. Lidi, kteří se zpěvem živí, zpívají v kapele nebo se aspoň první sápou po mikrofonu, když během party dojde na karaoke. Lidi, kteří řídí dobře, často a rádi, mnohdy i v rámci své práce. Na opačném konci jsou nešťastníci, kteří holt v daném oboru moc talentu od Pánaboha nedostali. Ovčáky nerozeznají od Osudové, notovat se radši nesnaží ani jedno a do auta sedají jen na místo spolujezdce, naštěstí.

Mezi těmito dvěma póly je průměrná většina. Ti, kdo sice neumí noty, ale zvládnou u táboráku obstojně zazpívat pár lidovek a Stánky. Ti, kdo bez problémů řadí, brzdí i kroutí volantem. Dosud je to všechno v pořádku. Ovšem neplecha začíná, když se ti na chvostu domnívají, že jsou ve skutečnosti na špici. Díky nim existuje v soutěžích typu Superstar Hvězdná pěchota a silnice jsou nevyčerpatelnou studnicí nadávek.

A protože lidí v Hvězdné pěchotě je mi líto a sprostá slova nemám ráda, řídím se heslem Ševče, drž se svého kopyta. Já se tedy budu i nadále držet not a rytmu a šajtrpáku přenechám jiným. Snad mě žádný z nich na přechodu nesejme. (A jestli jo, přečtěte mi tohle prosím na pohřbu, bude sranda.)

18 důkazů, že se nehodím do současného světa

Žijeme v nádherné době, říká Michal Horáček. Souhlasím s ním. Jen mám čas od času pocit, že žiju v jiné době, než bych měla. Nebo že jsem nějaký experiment, který sem zkusmo hodili mimozemšťani z vesmíru a teď odtamtud napjatě sledují, co se bude dít.

Většinu času to není nijak hrozné. Ale občas jen čekám, kdy se rozestoupí zdi, za nimi se objeví spousta kamer a já zjistím, že jsem hvězdou Truman Show. Někdy mi totiž vážně přijde, že sem nepatřím. No, uznejte...

x svatba a děti mi přijdou i v mém věku jako dobrý nápad
x když řeknu dvakrát za večer prdel, přijdu si jako vyvrhel
x neumím si stáhnout film přes torrent
x v hospodě si povídám s přáteli a ne s mobilem
x západ slunce, kytka a pusa na čelo mě dostanou do kolen
x když chci použít hashtag, musím si tu mřížku vygooglit
x nemám jediné tričko s výstřihem
x měsíčně za telefon utratím asi stovku
x mám vlastní nehty, řasy i prsa
x oblizování kladiva mi nepřijde sexy, nikdy
x používám slova jako však, krapet, zkusmo nebo svébytný
x nemám řidičák
x fotím kompaktem
x nejracuje mě Channing Tatum
x ráda píšu a posílám pohledy i dopisy
x nemám a nikdy jsem neměla BB ani CC krém (už dělají i DD?)
x umím napsat všechna malá i veká psací písmena
x jsem slušnější než můj prezident

Dopis mému třicetiletému Já

Dopisy v dnešní době moc nefrčí. Vlastně ono ani obyčejné psaní růčo nefrčí, natož popsat několik stránek, šoupnout je do obálky, nalepit známku, dojít ke schránce... Nadlidský výkon! A protože mě to štve, rozhodla jsem se probudit dopisy, aspoň u sebe, znovu k životu. Aby to bylo na tuty a abych na to klasicky do dalšího dne nezapomněla, rovnou jsem si to dala na seznam svých předsevzetí.

Podobná předsevzetí jsem zplácala už před rokem a i tenkrát se jedno týkalo dopisu. Dopisu, který nepotřebuje známku ani jméno adresáta (takže rádoby mač ízijr). Dopisu, který člověk adresuje sám sobě. Jen ho smí otevřít až za pár let.

Já se rozhodla napsat si jakožto třicítce (What a surprise! Obzvlášť pokud čtete titulky). Ne, rozhodně vám tady teď nezprostředkuju, CO jsem si napsala. Ale můžu zprostředkovat své nadšení z celého toho procesu. Jasně, opomeňme, že je to krapet schizofrenní a že jsem během psaní zmateně střídala první osobu mezi nás dvě - tedy moje současné a moje třicetileté já. (Ehm, opravdu mluvím o sobě jako o nás dvou? A že prý jen krapet schizofrenní?).

No, ale jinak je to fakt super. Tak super, že si poprvé v životě přeju, aby už mi bylo třicet (podruhé to bude, hádám, zhruba v jednatřiceti). A vlastně myslím, že ta třicítka bude i díky tomu snesitelnější. Mám vrásčitý obličej, povislý prsa a vůbec už jsem jednou nohou v hrobě. Ale mám tu přece ten super dopis, co jsem si napsala před šesti lety! No, není život bezva?

Jasně, že život je bezva. A pro případ, že bych to během těch let stihla zapomenout, bude tu po ruce mé mladší já, které mi na tom kusu papíru připomene, že život by měl být bezva vždycky. Teď budu jen doufat, že se během své cesty stihnu co nejdřív naučit uklízet, protože jinak ten dopis zaboha nenajdu. Ani do čtyřiceti.

2015

Nejsem zrovna fanda novoročních předsevzetí. Alespoň ne těch, kdy si popáté za sebou řeknete, že fakt přestanete kouřit, i když už v tu chvíli víte, že déle než měsíc vám to stejně nevydrží. Ale myslím, že není vůbec špatné se zastavit a zamyslet nad tím, čeho bychom v dohledné době chtěli dosáhnout. K podobnému seznamu mě inspirovala Michelle už loni. I když z toho pro rok 2014 je stále dost bodů nesplněných, vím, že kdybych si odškrtla byť jediný, mělo by to pro mě smysl. A tak jsem to sepsala znova. Věci, které chci letos udělat. Protože pak budu ještě šťastnější.

1. Budu víc dodržovat svoje plány.
2. Fakt už budu nestereo, aspoň jednou měsíčně.
3. Začnu běhat i mimo jaro-léto.
4. Překročím české hranice.
5. Budu měsíc vegetariánem a měsíc veganem.
6. Vpustím si do života další skvělé lidi.
7. Vydělám si psaním nějakou tu korunu.
8. Budu trávit ještě víc času věcmi, které mě baví.
9. Splním si sen.
10. Hrozně se zamiluju.
11. Přečtu o jednu knížku víc než loni.
12. Budu s těmi, se kterými je mi dobře.
13. Udělám věc, které se bojím.
14. Nebudu mít neupravené nehty.
15. Podívám se na film, na který bych se jinak nepodívala.
16. Budu míň malicherná.
17. Naučím se plést. Aspoň trochu.
18. Užiju si klidné Vánoce.
19. Najdu odvahu konečně zkusit kynuté těsto.
20. Budu častěji říkat věcem ano.