Jak se naplánovaný výlet do Londýna proměnil v ne(na)plánovaný

Když podnikám nějaké výlety - ať už jen za humna, nebo přes půlku Evropy (no, spíš to první) - mám ve zvyku být připravená. Zjistit si zajímavá místa, podniky, ceny, omrknout mapu, mít svůj čas přiblizně rozplánovaný. Jenže znáte to - člověk míní a pánbůh/osud/náhoda/zastavený vlak/unavené dítě mění.

Takže hezky od začátku. Je pátek. Máme tady děti F. a C., mámu L. a mě... prostě mě. Dítě C. je malé, máma L. má o pátcích běžně volno a školou povinné dítě F. dnes výjimečně taky. Tak mámu L. napadne udělat si s dětmi výlet do Londýna do muzea. Souhlasím, že se k nim přidám. Neplánuju nic, předpokládám, že strávím čas s nimi, maximálně si z muzea odskočím někam opodál na kafe.

Plán je vyrazit nějak po déváté, o hodinu později už tedy opouštíme dům (konečně má někdo k času stejný vztah jako já). 2x dospělý 2x dítě, 2x kočárek. Za půl hodiny jsme na nádraží. Vlak jede chvilku nato, usedáme, já žel dál od ostatních, protože není místo. I přes těch pár řad ale slyším, že dítě F. zrovna neoplývá spokojeností. Asi po dvaceti minutách zastavujeme. A stojíme. A pořád stojíme. Co tři minuty se ozývá hlášení, ze kterého se však nedozvídáme v zásadě nic jiného než: Stojíme, ještě budeme stát, a nevím proč, ale až to vědět budu, rozhodně vám to hned oznámím.

Stojíme asi půl hodiny, dítě F. už vzadu fňuká a protestuje, že jsme měli zůstat doma. Asi má recht. Konečně přichází hlášení, ze kterého se i něco dozvíme, a to konkrétně že se vracíme do předchozí stanice. Dopředu to nejde, tak musíme vzad. Vystoupíme, zjišťujeme, jak se věci mají, ale nikdo vlastně nic neví a všichni vyčkávají. Máma L. se rozhodně zkusit děti trošku rozveselit jídlem. Chápu. Na mě by to zabralo.

Zatímco vybíráme v bistru něco k snědku, přijede na nástupiště nějaký vlak. Jdu ven a zkouším zjistit jaký, ale bez brýlí je to dost marný pokus. Když se otočím, vidím mámu L., jak vylítla se všemi čtyřmi kusy dětí i kočárků z bistra a řítí se do vlaku, který míří zpět domů. Přidávám se k ní, zatímco ona na mě chrlí, že nemusím jezdit s nimi a že to zvládne. Jak jako? Co bych tam dělala? Vždyť nemám nic naplánovaného, ani nevím, kde ten vlak staví. Jenže myšlenky letí dál. Ale zas už mám koupenou tu jízdenku. Tak není to škoda? Ideální situace pro mé nerozhodné já, které i nákup trička musí konzultovat s kamarádkou a týden si ho rozmýšlet.

Rychle se ujišťuju, jestli je v tom vážně můžu nechat, a máma L. rozhodně přikyvuje a ještě udílí rady, jak se do toho zpropadeného Londýna dostat. Moc to nechápu, takže se vracím k našemu původnímu vlaku a ptám se. Tímhle vlakem ne, slečno, ale tamtím, z tamtoho nástupiště, přes tamtu stanici se tam dostanete. Oukej. Jdu teda na tamto nástupiště a tamten vlak, abych zjistila, že kdepak, to jsme stornovali, musíte slečno zpátky do Readingu a odtamtud jet znova. Jak jako do Readingu? Jako zpátky do toho vlaku, ze kterého jsem právě vylezla? Toho, který byl před chvilkou poloprázdný, ale teď chytím jedno z posledních míst na stání těsně u dveří, protože je v něm odhadem polovina všech londýnských občanů? (Ano, jsem na odhady dobrá a nikdy nepřeháním.)

Takže se vrátím do Readingu, najdu v davu celé trio L.+C.+F. a aspoň kousek jim pomůžu. Pak se tedy obracím a jdu učinit druhý pokus o cestu do Londýna. Tentokrát už uspěju. Na místě jsem ve dvě odpoledne. Totálně nepřipravená. V místě, kde jsem nikdy nebyla. Paráda.

Naštěstí mají super britské vlaky wifinu, takže jsem si našla alespoň, kde mě ten vlak vyhodí a kudy se odtamtud dostanu do centra. Samozřejmě to vypadalo hrozně trivi. Když se pak vymotám z nádraží, absolutně netuším, kterým směrem se vydat. Takže si profesionálně stoupnu před McDonald, chytnu dvě čárky z jeho wifi a najdu na mapách sebe i cestu.

A dál? Dál je to hrozně super návštěva Londýna. Spontánně se vydám, kam se mi zrovna zachce, objevím příjemnou kavárnu, pošlu pohledy, vidím poprvé London Eye ve tmě a zůstanu jen tak dlouho, jak mám zrovna chuť. Občas je to hrozně super, být vyhozená z konceptu.

Kterak se mi dostal do ruky chytrý telefon

Jsem v podstatě normální průměrná Češka 20+. Najdou se samozřejmě věci, ve kterých jsem trochu mimo, ale nejsem žádný podivín, který se po večerech věnuje leštění své sbírky porcelánových panenek a má jednoho kamaráda. Imaginárního. I přesto teď píšu tenhle článek s titulek (a obsahem), který bych čekala spíš od své babičky. Tohle ale vnímám spíš jako souhru okolností než nějaké moje cílené rozhodnutí. Rozbil se mi mobil, já měla pocit, že peníze lze utratit lépe než za další krabičku, která mi bude žrát čas, a bylo.

Následovalo osm zábavných měsíců bez telefonu. Pak jsem ale byla vlivem okolností donucena se (minimálně dočasně) do mobilního světa vrátit. Naštěstí nebylo třeba nic kupovat a zařizovat, telefon mi půjčila rodina, u které jsem začala žít jako aupair. Na mně bylo jen se s ním a všemi jeho chytrými aplikacemi naučit pracovat.

Než začnu. Pár dní nechávám svého jablečného nepřítele kamaráda ležet bez zájmu na nočním stolku. Čeká, až posbírám dostatek odhodání postavit se téhle výzvě. A že bude obzvlášť vydatná. Hlavně ze začátku...

První den. Ok, otevřu si internet, to by měla být na začátek hračka. Kde je tu nějaký prohlížeč? Je možné, že tu není prohlížeč? Safari...? To zní povědomě, to by mohl být prohlížeč. Bingo! Tak se podívám na facebook. Že ho můžu mít jako aplikaci? Tak jo! Moment, ale nestojí to něco? Tak to radši nechám, jak to je. Jé a messenger! To chci. Moje Apple ID? Nevím, co je Apple ID. Natož to moje. Vlastně ten messenger stejně nepotřebuju, ne? Zabzučení. Co to je? Proč to zabzučelo, a nikde se mi nic neukazuje? Jak zjistím, co to bylo?

Druhý den. Proč nenatočit video, když ho teď můžu snadno poslat kamarádům. Tak. Natočeno. Teď ho pošlu. No jo, ale jak? Tak to nevadí. Aspoň se teda podívám, co v tom telefonu mám za aplikace. Fíha. Mapy. A předpověď počasí. A polovina věcí, kterým nerozumím.
  
Třetí den. Telefon zvoní! Hovor! První po osmi měsísích! Wooow. Nestihnu ho přijmout. Mám zprávu v hlasovce. Dostat se k ní mi trvá asi tak dlouho, jako průměrnému člověku uběhnout patnáctistovku. Můj foťák stále dělá zvuk při stisknutí spoušti. Činím druhý pokus o nápravu. Se stejným výsledkem. Jsem vůbec z tohohle století???

...

Update:  Trvalo to. Přijít na to, jak se zavírají spuštěné aplikace, a zároveň zjistit, že mám celou dobu otevřené .všechny, které v tom telefonu jsou? Týden. Prokousat se registrací a získat Apple ID? 2 týdny. Poslat někomu video? 4 týdny. Vypnout zvuk spoušti? 8 týdnů. A ještě stále objevuju něco nového... Život je fakt sranda.

První myšlenky Češky v Anglii

Tak jsem tu. Na ostrovech, jak jsem si přála. Aniž bych z toho chtěla dělat velkou věc, uznávám, že to není jen tak. Všechno je nové. I moje myšlenky. Občas pořádně zmatené z těch podivností kolem. Ale právě proto je to taková sranda! Koukejte...

Nalevo, nalevo, nalevo! Auta jezdí nalevo, kola jezdí nalevo, eskalátory jsou nalevo. Nalevo. Mysli na to. Nalevo. Hlavně když přecházíš. Nalevo. Proč ses zase na přechodu rozhlížela pětkrát na obě strany jak zmatená slepice?

Objednat si cafe latte nemůže být nic těžkého, to půjde v pohodě. Can I get cafe latte, please? Jo, jasně že cafe latte. Vždyť to říkám. Panebože co to je za divnou výslovnost? A mám nechat dýško?

Ježiš, proč se ten telefon vůbec nenabil? Jo, aha. Jsem zase nepřepla ten vypínač, sakra. Co to je vůbec za nápad mít zásuvky na vypínač? A má se to vypínat, když se nepoužívá?

Hlavně ať se mě nikdo na nic neptá! Prostě mi jen řekněte Hi, částku a hotovo. Nezkoušejte víc, nebo nahodím jeden ze svých přihlouplých výrazů a vy budete litovat, že jste se snažili začít přátelskou konverzaci.

Doleva, doprava, doleva, doprava, doleva, doprava, doleva, přejít! Radši se rozhlédnout desetkrát než vůbec, že? Kór když nevím, na kterou vlastně stranu. Nikdy si na to nezvyknu.

Ehmm... Jó, jasně že chci založit věrnostní kartičku, proč ne. Vyspellovat moje jméno? Ééééé... Můžu si to s tou kartičkou ještě rozmyslet? OK... Kej... Ár... Ajbísídííefdžíejdžaj. Aj.

Jak jako že vybitý notebook? Vždyť ho mám v zásuvce! Nebo ne? Mám! Jo aha... Cvak.

Takže Google... Translator... C-a-f-e l-a-t-t-e... Výslovnost. Cože? Tak ještě jednou. Hmmm... Tak nahlas: Cafej latej. Ještě jednou. Cafej latej. Vážně?

Bože, takhle vážně chutná čerstvé plnotučné mléko? Mňam! To bych mohla pít po galónech. Až budu odjíždět, asi budu taky trochu plnotučná.

A když teda jezdí ty auta nalevo, na kterou stranu se mám rozhlížet? Ještě že to mají u těch přechodů napsáno. Zachránilo to jistě mnoho životů. Ten můj už několikrát.