Vždycky jsem chtěla být ta holka, co se moc nelíčí. Ne že by nechtěla, ale nemusí. Z mého pohledu já i kdybych nechtěla, tak musím. Nebo bych s ohledem na okolí aspoň měla. Holt nejsem ta květinka, která má hezky souměrný obličej, zajímavé oči a jemnou alabastrovou pleť (k tomu poslednímu bodu - k mé pleti ještě nedorazila informace, že mi už není sedmnáct, takže podle toho taky většinou vypadá).
S pomocí nějakých těch líčidel proto svému zjevu - a samozřejmě i sebevědomí - v drtivé většině dní pomáhám (teda pokud opouštím pohodlí domova - pokud ne, házím na to bobek a pak se jen stydím před pošťákem). Pravda je, že bez make-upu vypadám trochu jako teenager, trochu jako
kluk, trochu jako po probrečené noci, trochu jako s kocovinou. V každém případě nevypadám ani trochu tak, jak bych chtěla.
Mívám pár záchvěvů, to ne že ne. Dní, kdy mám pocit, že je to dobrý a že není třeba s tím nic moc dělat. Jeden z nich si velmi dobře pamatuju. Přišlo mi, že výjimečně můj obličej tak nějak dává smysl. A rozhodla jsem se tentokrát vynechat linku - pro mě celkem typickou. Byl to nezvyk, to jo, ale i bez ní jsem si přišla koukatelná. Pak vletím k mámě do krámu a jako první slyším: Co je? - Co jako? - Tys brečela? Díky, mami!
Ale jak stárnu a víc o věcech přemýšlím (většinou o kravinách, to jen tak mezi námi), zamyslela jsem se i nad touto. Nad tím, že se mi tohle kosmetické divadlo vlastně nelíbí. Že nechci být obětí své kosmetické taštičky a cítit se nervózní, pokud se náhodou někde ocitnu nenamalovaná a bez možnosti to změnit. Že si chci zvyknout na sebe, jaká jsem, v ulicích plných lidí.
Tuhle svou výzvu jsem přesto absolvovala poměrně srabácky. Naplánovala jsem si ji s jistotou, že v některých dnech ani nikoho nepotkám. Taky jsem sama sobě dovolila dva kosmetické produkty (kategorie beauty - low), které mě v krásku rozhodně neproměnily, ale aspoň jsem měla pocit, že do ulic nevysílám tu příšeru, která se občas vzbudí v mé posteli. (Taky se někdy divím, co tam dělá, věřte mi.) Myšlenek mi hlavou prolétlo spoustu...
Pořídit si k nulovému líčení zároveň rýmu je super! Aspoň lze můj hrozný vzhled na něco svést.
Na ulici se po mě skoro nikdo neohlíží. Nedivím se.
Vypravit se ráno kamkoliv mi trvá neuvěřitelně krátkou chvilku. Teď
vidím, kolik jsem promrhala drahocenných ranních chvil, které jsem mohla
strávit lépe (rozuměj: spát o deset minut déle).
Promnout si svobodně oči je neskutečně boží pocit. Stýskalo se mi po něm.
Vzhledem k tomu, že rtěnku ani řasenku nepotřebuju, nemusím je ustavičně hledat po domě nebo po kapsách.
No a samozřejmě to bylo přínosné a v jistém smyslu osvěžující. Vím, že si tenhle režim budu ordinovat častěji. Proto, že si ráda mnu oči. Proto, že ráda dlouho spím. I proto, že ani den po skončení výzvy jsem se nenalíčila a trvalo dva týdny, než jsem na sebe znovu načmárala ten obličej co dřív.
Občas není nic problém (hostování)
Dost jsem se kroutila, nechybělo moc a skoro bych se i modlila, ale holt - jsem v Bruselu. A když pánbůh dá, budu tu další dva roky. (I když stát se může i to, že si tady po novým roce nevydělám ani na slanou vodu a pojedu dom nebo že mě tu znásilněj a rozprodaj na orgány - jak předpovídala babička). Zatím mám za sebou dva týdny.
Ještě v Česku jsem s předstihem dumala, co tady kristepane krom šprtání na státnice a panikaření budu dělat. A ukázalo se, že když vám nevadí začít od píky (a když si to můžete dovolit, to hraje zásadní roli, a já jsem moc vděčná, že si to dovolit můžu), tak stačí trocha slušného vystupování a vlastní iniciativy a ta píka je vážně k mání. Ta moje se jmenuje Česká škola bez hranic. Pár mailů, jedno osobní setkání a jsem součást týmu. Rovnýma nohama do vody hned první den. Nečekala jsem, že si tohle vůbec někdy pomyslim, a když už bych si to dovedla mlhavě představit, tak určitě ne v Belgii, ale - fakt asi budu muset přehodnotit svou životní filozofii, která od předmaturitních dob skálopevně stojí na tom, že všechno a vždycky je problém, který navíc musím jaksepatří vyhrotit.
Na vlně nabytého optimismu a sebevědomí jsem se pod heslem Já na to mám jednoho typicky podzimního dne vydala z naší periferie do centra. Na kole. Podle Google Maps 20 minut tam a 20 minut zpátky, a když si poradím na jedné větší křižovatce, vážně nejde zabloudit (podotýkám, že v Praze bych nejela na kole ani po 5 letech bydlení v ní, ale Brusel mi najednou připadal takovej vstřícnej). Takže cesta do města se protáhla na třičtvrtě hodiny. Nepatrně mi ji zkomplikovala grupa stávkujících dopraváků, která zacpala okolí mého cyklocíle, ale zase byli dost ochotní odnavigovat mě jinou trasou. Ztratila jsem se stejně, jen co jsem měla jejich petardy a megafony z doslechu.
Po bloudění do centra jsem sestoupila z růžového obláčku a řekla si, že cestu domů si zjednoduším a prostě sednu na tramvaj, která mě vyhodí až u našeho baráku (Nic není problém! Prostě pojedu mhdčkem, to není kapitulace, ale řešení!). Stávkující dopraváci? Význam tohohle spojení mi nějak ne a ne docvaknout… Takže jsem po procitnutí u zamčené podzemní stanice zase sedla na kolo (nutno podotknout, že můj rozkrok z přítelova sedla v úrovni, kde bych měla mít ramena a ne zadek, nebyl ani trochu nadšenej) a vydala se domů. Po hodině bloudění za nonstop mrholení už mě to přestalo bavit a padl mi zrak na mhd zastávku a mapu v ní! Rozhodla jsem se doskákat domu od zastávky k zastávce.
Ještě v Česku jsem s předstihem dumala, co tady kristepane krom šprtání na státnice a panikaření budu dělat. A ukázalo se, že když vám nevadí začít od píky (a když si to můžete dovolit, to hraje zásadní roli, a já jsem moc vděčná, že si to dovolit můžu), tak stačí trocha slušného vystupování a vlastní iniciativy a ta píka je vážně k mání. Ta moje se jmenuje Česká škola bez hranic. Pár mailů, jedno osobní setkání a jsem součást týmu. Rovnýma nohama do vody hned první den. Nečekala jsem, že si tohle vůbec někdy pomyslim, a když už bych si to dovedla mlhavě představit, tak určitě ne v Belgii, ale - fakt asi budu muset přehodnotit svou životní filozofii, která od předmaturitních dob skálopevně stojí na tom, že všechno a vždycky je problém, který navíc musím jaksepatří vyhrotit.
Na vlně nabytého optimismu a sebevědomí jsem se pod heslem Já na to mám jednoho typicky podzimního dne vydala z naší periferie do centra. Na kole. Podle Google Maps 20 minut tam a 20 minut zpátky, a když si poradím na jedné větší křižovatce, vážně nejde zabloudit (podotýkám, že v Praze bych nejela na kole ani po 5 letech bydlení v ní, ale Brusel mi najednou připadal takovej vstřícnej). Takže cesta do města se protáhla na třičtvrtě hodiny. Nepatrně mi ji zkomplikovala grupa stávkujících dopraváků, která zacpala okolí mého cyklocíle, ale zase byli dost ochotní odnavigovat mě jinou trasou. Ztratila jsem se stejně, jen co jsem měla jejich petardy a megafony z doslechu.
Po bloudění do centra jsem sestoupila z růžového obláčku a řekla si, že cestu domů si zjednoduším a prostě sednu na tramvaj, která mě vyhodí až u našeho baráku (Nic není problém! Prostě pojedu mhdčkem, to není kapitulace, ale řešení!). Stávkující dopraváci? Význam tohohle spojení mi nějak ne a ne docvaknout… Takže jsem po procitnutí u zamčené podzemní stanice zase sedla na kolo (nutno podotknout, že můj rozkrok z přítelova sedla v úrovni, kde bych měla mít ramena a ne zadek, nebyl ani trochu nadšenej) a vydala se domů. Po hodině bloudění za nonstop mrholení už mě to přestalo bavit a padl mi zrak na mhd zastávku a mapu v ní! Rozhodla jsem se doskákat domu od zastávky k zastávce.
Co nás ženy nikdo nenaučí (ale měl by!)
Být ženou je zábava. Taková zábava, až je nám z toho občas do pláče. Vlastně myslím, že prvotní příčinou většiny ženských pláčů je prostě to, že nemáme penis. A všechno další, co z toho vyplývá. Potýkáme se spoustou věcí, které muži neřeší. Nejen že je řešit nechtějí, ale ani je řešit nemusejí. (Nebo jak často jste viděli muže, který se nemohl rozhodnout pro ideální velikost tampónu?)
Absolvujeme školu života a řídíme se heslem Neuč se, život tě naučí. Ale kdyby bylo na mně, šoupla bych od šesté třídy někam mezi tělocvik a chemii předmět PMS - Porod, muži, sakra!. A tam bychom se to všechno naučily. Vybrečených slz a zmatených mužů by pak bylo v našich budoucích životech mnohem méně. A nebo možná vůbec ne.
Nosit výraznou rtěnku. Nošení výrazné rtěnky není jen tak, předchází tomu dlouhý proces. Nejprve to zkoušíme jen doma a zvykáme si na novou podobu svého obličeje. Pak se dlouho odhodláváme, a když nakonec s rtěnkou na rtech opustíme dům, pravděpodobně ji nervózně setřeme za nejbližším rohem. Pokud ne, stejně se ke svému běžnému vzezření vrátíme o pár chvil později, kdy se nám rtěnka vlivem různých faktorů smyje (jako že třeba pijeme, nedejbože jíme a vůbec děláme věci, které protřelá nositelka rtěnek nedělá) a nám je prostě hloupé vytahovat zrcátko a začít se líčit na veřejnosti.
Manipulovat s kočárkem. Věřím, že nejsem sama, kdo měl někdy v životě představu, jak elegantně vozí svého potomka městem v kočáru. Tak nějak samozřejmě, ledabyle, třeba i jednou rukou. Pak jsem dostala možnost povozit si cizího potomka městem v kočáru. Jak jako ledabyle jednou rukou?! Vždyť je ten kočár skoro nezkrotitelný stroj, který jako by se občas chtěl vydat na jinou cestu a té naší se brání. A jak se s tím jede po eskalátorech? Kde je tady sakra výtah? A pomůže mi s ním někdo do tramvaje, nebo mi tři ujedou, než to náhodnému kolemjdoucímu vzteky nařídím?
Chodit v podpatcích. Zní to možná neuvěřitelně, ale fakt existují pohodlné boty na podpatku! Smutná zpráva však je, že život není tak dlouhý, aby se většině z nás poštěstilo na takové narazit. Jako bychom si snad chození na nich musely zasloužit. Jako by samy ty boty byly testem, zda to zvládneme, zda na to máme, zda jsme dostatečně dobré, abychom si mohly toto priviliegium užívat. Jako by si ho některá z nás snad chtěla užívat cíleně. Pravda, občas máme takové záchvěvy (spíš pomatení mysli), navíc víme, že podpatky dělají hezké nohy, a po pár krocích v obýváku máme pocit, že to vlastně není tak hrozné... A pak půlku plesu proskučíme, domů jdeme bosé, druhý den vyžadujeme masáž chodidel a lodičky házíme na dno botníku. Potvory si ale nějakým záhadným způsobem zase za pár měsíců najdou cestu ven.
Kojit na veřejnosti, aniž by nám to přišlo trapné. Za svého předtěhotenského života jsme - nebo aspoň většina z nás - ve veřejném odhalování prsou celkem břídilky. Občas něco málo ukážeme ve výstřihu, přes léto sem tam vytáhneme plavky, ale už při tom se řada z nás cítí trapně. Jak si pak máme připadat, když najednou tasíme celé naše ňadro bez okolků ven na denní světlo? Nemluvě o tom, když je na onom denním světle navíc jako naschvál někdo úzkoprsý (klidně i doslova), pro nějž je jedno takové prso z miliard hotovou životní katastrofou.
Čůrat venku. Prvním oříškem je už příprava, tedy nalezení vhodného místa (tady si představte největší uvozovky ever). To by mělo jednak zaručovat, že na nás není vidět ani z jedné strany, a zároveň by zvolená oblast měla být co nejchudší na výskyt kopřiv a bodláčí. Pravda je, že s přibývajícím věkem, sílící tmou a rostoucí nutností potřeby ze svých nároků dost snižujeme (čti: nemáme žádné). Druhým oříškem je samotný průběh. Dřepět na bobku - což je už sama o sobě fakt nepohodlná pozice - do toho si přidržovat kalhoty a zároveň se snažit: a) nepřepadnout dopředu, b) nepřepadnout dozadu a c) nepočůrat si nohu... To prostě vyžaduje ženský multitasking.
Rodit. To máme holt na první dobrou.
Absolvujeme školu života a řídíme se heslem Neuč se, život tě naučí. Ale kdyby bylo na mně, šoupla bych od šesté třídy někam mezi tělocvik a chemii předmět PMS - Porod, muži, sakra!. A tam bychom se to všechno naučily. Vybrečených slz a zmatených mužů by pak bylo v našich budoucích životech mnohem méně. A nebo možná vůbec ne.
Nosit výraznou rtěnku. Nošení výrazné rtěnky není jen tak, předchází tomu dlouhý proces. Nejprve to zkoušíme jen doma a zvykáme si na novou podobu svého obličeje. Pak se dlouho odhodláváme, a když nakonec s rtěnkou na rtech opustíme dům, pravděpodobně ji nervózně setřeme za nejbližším rohem. Pokud ne, stejně se ke svému běžnému vzezření vrátíme o pár chvil později, kdy se nám rtěnka vlivem různých faktorů smyje (jako že třeba pijeme, nedejbože jíme a vůbec děláme věci, které protřelá nositelka rtěnek nedělá) a nám je prostě hloupé vytahovat zrcátko a začít se líčit na veřejnosti.
Manipulovat s kočárkem. Věřím, že nejsem sama, kdo měl někdy v životě představu, jak elegantně vozí svého potomka městem v kočáru. Tak nějak samozřejmě, ledabyle, třeba i jednou rukou. Pak jsem dostala možnost povozit si cizího potomka městem v kočáru. Jak jako ledabyle jednou rukou?! Vždyť je ten kočár skoro nezkrotitelný stroj, který jako by se občas chtěl vydat na jinou cestu a té naší se brání. A jak se s tím jede po eskalátorech? Kde je tady sakra výtah? A pomůže mi s ním někdo do tramvaje, nebo mi tři ujedou, než to náhodnému kolemjdoucímu vzteky nařídím?
Chodit v podpatcích. Zní to možná neuvěřitelně, ale fakt existují pohodlné boty na podpatku! Smutná zpráva však je, že život není tak dlouhý, aby se většině z nás poštěstilo na takové narazit. Jako bychom si snad chození na nich musely zasloužit. Jako by samy ty boty byly testem, zda to zvládneme, zda na to máme, zda jsme dostatečně dobré, abychom si mohly toto priviliegium užívat. Jako by si ho některá z nás snad chtěla užívat cíleně. Pravda, občas máme takové záchvěvy (spíš pomatení mysli), navíc víme, že podpatky dělají hezké nohy, a po pár krocích v obýváku máme pocit, že to vlastně není tak hrozné... A pak půlku plesu proskučíme, domů jdeme bosé, druhý den vyžadujeme masáž chodidel a lodičky házíme na dno botníku. Potvory si ale nějakým záhadným způsobem zase za pár měsíců najdou cestu ven.
Kojit na veřejnosti, aniž by nám to přišlo trapné. Za svého předtěhotenského života jsme - nebo aspoň většina z nás - ve veřejném odhalování prsou celkem břídilky. Občas něco málo ukážeme ve výstřihu, přes léto sem tam vytáhneme plavky, ale už při tom se řada z nás cítí trapně. Jak si pak máme připadat, když najednou tasíme celé naše ňadro bez okolků ven na denní světlo? Nemluvě o tom, když je na onom denním světle navíc jako naschvál někdo úzkoprsý (klidně i doslova), pro nějž je jedno takové prso z miliard hotovou životní katastrofou.
Čůrat venku. Prvním oříškem je už příprava, tedy nalezení vhodného místa (tady si představte největší uvozovky ever). To by mělo jednak zaručovat, že na nás není vidět ani z jedné strany, a zároveň by zvolená oblast měla být co nejchudší na výskyt kopřiv a bodláčí. Pravda je, že s přibývajícím věkem, sílící tmou a rostoucí nutností potřeby ze svých nároků dost snižujeme (čti: nemáme žádné). Druhým oříškem je samotný průběh. Dřepět na bobku - což je už sama o sobě fakt nepohodlná pozice - do toho si přidržovat kalhoty a zároveň se snažit: a) nepřepadnout dopředu, b) nepřepadnout dozadu a c) nepočůrat si nohu... To prostě vyžaduje ženský multitasking.
Rodit. To máme holt na první dobrou.
Jak jsem (ne)přečetla 3831 stran za měsíc
Supr trupr internetové knihkupectví Martinus (ne, neplatí mě) pořádá každý rok posledního srpna podobně supr trupr Den nepřečtených knih (konec infantilnosti teď). Každý rok k němu má navíc nějakou vychytávku na stránkách. Letos to byl supr originální kvíz, z nějž vám po deseti otázkách vylezlo, kolik jste za měsíc schopni přečíst stran.
Mně vyšlo 3831. Přišlo mi to hrozně moc. Tak jsem si to rozpočítala do dní a pořád mi to přišlo hrozně moc. Načež jsem se rozhodla, že když je to tak hrozně moc, musím to prostě zkusit. A tak jsem své září věnovala knížkám...
Hned první den je čtení spíš otrava, ale to je dáno špatnou knihou. Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) mi prostě nesedli, a protože nejsem schopná odložit nedočtenou knihu, tak se trápím, dokud těch 109 stránek nedolouskám. Denní limit (127,7 stránek) plním v půl jedné v noci a jen aby se neřeklo, o pár stránek přetahuju. Třeba se to bude hodit. V tu chvíli ještě netuším jak moc. (I když... Znám se, takže možná jo.)
Druhý den jdu na poštu. Nával. A já s sebou nemám knížku! Žádná volná chvilka nesmí přijít vniveč, takže upaluju do naší místní veřejné miniknihovny a s Hálkem v ruce se vracím zpět. (Ne, fakt tam nic lepšího nebylo.) Je z toho významných pět stran! Večer chci moc číst, ale místo toho u knížky usínám. Hned druhý den jsem tak o více než sto stránek pozadu. Ale to doženu... Aspoň v danou chvíli si to myslím. Ve skutečnosti budu dohánět spíš to spaní.
O pár dní později už jsem naučená nosit knihu opravdu všude s sebou. Všude. Myslela jsem si, že jsem to dělala už dřív, ale kdeže... Člověk totiž věčně někde čeká a takové chvilky nesmí přijít nazmar.
Osmý den se po bídě dní předchozích trochu vzchopím. Teprve podruhé plním denní limit. Navíc přetahuju skoro o 70 stránek. Cítím se znovu na koni, teď už to půjde!
Nejde to. Za další čtyři dny přečtu celkem 157 stránek. Sakra.
Následující den to aspoň trochu zachraňuju. Potřetí se vypořádám se svou denní dávkou. Ve čtyři ráno...
Jsem v půlce své šílené výzvy. Ze čtení se stává povinnost. Tak to nemá být, to je mi jasné. Ale jinak to nejde. Mám skluz přes tisíc stránek a stále ještě vůli s tím něco udělat. Chci se kousnout a prostě to dát. Ale povinnosti jsou přednější a mé přívírající se oči zpravidla silnější.
Sedm dní do konce. Za uplynulý týden jsem limit splnila čtyřikrát. Rekord. Mám za sebou superčtivé knížky, tak to jde lépe. Taky mám trochu víc času. Ale stejně je to boj. S Hálkem už to ani nezkouším. Absolventka české literatury, jojo.
V závěrečném týdnu mám splněno třikrát. I když teď už je cíl nedosažitelný, čtu, jak to jen jde a kdy to jen jde. Akorát už to občas fakt nejde.
Finální skóre? 2433 přečtených stránek. Zprůměrováno na 81 stran za den. Ano, nedala jsem to. Ale to je ve výsledku fuk. I přesto jsem totiž přečetla nejvíc stránek za měsíc v životě. A taky si potvrdila, že když se chce, všechno jde. I najít #vicecasunacteni. Teda... hned poté, co tuhle nálož vstřebám.
Co jsem četla: Tři muži ve člunu, Analfabetka, která uměla počítat, Marta v roce vetřelce, Dedečku, vyprávěj, Dobrý proti severáku, Na statku a v chaloupce, Muž jménem Ove, Nemesis, Mrtvá z Nevady, Svědkyně ohně, Miluj svůj život
Mně vyšlo 3831. Přišlo mi to hrozně moc. Tak jsem si to rozpočítala do dní a pořád mi to přišlo hrozně moc. Načež jsem se rozhodla, že když je to tak hrozně moc, musím to prostě zkusit. A tak jsem své září věnovala knížkám...
Hned první den je čtení spíš otrava, ale to je dáno špatnou knihou. Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) mi prostě nesedli, a protože nejsem schopná odložit nedočtenou knihu, tak se trápím, dokud těch 109 stránek nedolouskám. Denní limit (127,7 stránek) plním v půl jedné v noci a jen aby se neřeklo, o pár stránek přetahuju. Třeba se to bude hodit. V tu chvíli ještě netuším jak moc. (I když... Znám se, takže možná jo.)
Druhý den jdu na poštu. Nával. A já s sebou nemám knížku! Žádná volná chvilka nesmí přijít vniveč, takže upaluju do naší místní veřejné miniknihovny a s Hálkem v ruce se vracím zpět. (Ne, fakt tam nic lepšího nebylo.) Je z toho významných pět stran! Večer chci moc číst, ale místo toho u knížky usínám. Hned druhý den jsem tak o více než sto stránek pozadu. Ale to doženu... Aspoň v danou chvíli si to myslím. Ve skutečnosti budu dohánět spíš to spaní.
O pár dní později už jsem naučená nosit knihu opravdu všude s sebou. Všude. Myslela jsem si, že jsem to dělala už dřív, ale kdeže... Člověk totiž věčně někde čeká a takové chvilky nesmí přijít nazmar.
Osmý den se po bídě dní předchozích trochu vzchopím. Teprve podruhé plním denní limit. Navíc přetahuju skoro o 70 stránek. Cítím se znovu na koni, teď už to půjde!
Nejde to. Za další čtyři dny přečtu celkem 157 stránek. Sakra.
Následující den to aspoň trochu zachraňuju. Potřetí se vypořádám se svou denní dávkou. Ve čtyři ráno...
Jsem v půlce své šílené výzvy. Ze čtení se stává povinnost. Tak to nemá být, to je mi jasné. Ale jinak to nejde. Mám skluz přes tisíc stránek a stále ještě vůli s tím něco udělat. Chci se kousnout a prostě to dát. Ale povinnosti jsou přednější a mé přívírající se oči zpravidla silnější.
Sedm dní do konce. Za uplynulý týden jsem limit splnila čtyřikrát. Rekord. Mám za sebou superčtivé knížky, tak to jde lépe. Taky mám trochu víc času. Ale stejně je to boj. S Hálkem už to ani nezkouším. Absolventka české literatury, jojo.
V závěrečném týdnu mám splněno třikrát. I když teď už je cíl nedosažitelný, čtu, jak to jen jde a kdy to jen jde. Akorát už to občas fakt nejde.
Finální skóre? 2433 přečtených stránek. Zprůměrováno na 81 stran za den. Ano, nedala jsem to. Ale to je ve výsledku fuk. I přesto jsem totiž přečetla nejvíc stránek za měsíc v životě. A taky si potvrdila, že když se chce, všechno jde. I najít #vicecasunacteni. Teda... hned poté, co tuhle nálož vstřebám.
Co jsem četla: Tři muži ve člunu, Analfabetka, která uměla počítat, Marta v roce vetřelce, Dedečku, vyprávěj, Dobrý proti severáku, Na statku a v chaloupce, Muž jménem Ove, Nemesis, Mrtvá z Nevady, Svědkyně ohně, Miluj svůj život
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)