Už pár let tvrdím, že vlastně kafe nepiju. Je to svým způsobem pravda. Piju totiž latté. A nestydím se za to! Teda... většinou. (Záleží, jak moc opovržlivě se na mě obsluha zadívá.) Na to, že vlastně kafe nepiju, trávím v kavárnách dost času. A dost ráda. Většinou si k sobě s lattéčkem přibereme do party ještě kus dortu a je nám tak setsakra dobře. Tak proč si to najednou z rozmaru nezakázat a nezkusit, jestli mi bez toho bude setksakra špatně, no ni?
Den nula. To mi to pěkně začíná. Kavárna, v níž si chci dát rozlučkové kafe, je neplánovaně zavřená. V baru sice dostávám super pěnu, ale chuťově není bůhvíjaká, stejně jako celé kafe. Tu chuť budu mít na jazyku a na paměti celý... celých deset dní!
Den jedna. Celý den je mi tak špatně, že na kafe, natož dort, ani nevzdechnu. Jen houšť!
Den dva. Dostávám hned dvě pozvání na kafe. Mé srdce pláče. A chuťové pohárky mě nenávidí. Vlastně nejen ony. Já se taky nenávidím. A svoje nápady obzvlášť.
Den tři. Další pozvání na kafe! Celý svět se proti mě spikl!
Den čtyři. V lednici mě odpoledne vítá tácek plný dortíků z cukrárny. Mazaně se dopracuju k výmluvě, že moje oblíbená trubička s krémem není přece dort, ale zákusek. O vteřinu později už ji do sebe láduju. Kafe je všude. I v konverzacích s lidmi, kteří ho ani nepijou. Náhoda? Nemyslím si.
Den pět. Nevědoucí máma mě hned ráno vítá větou, že si asi udělá kávový den. Díky, mami!
Den šest. Budím se po čtyřhodinovém spánku a jediné, co chci, je kafe. Teda nejdřív umřít. Pak to kafe. A v nebi dort. Mají v nebi dorty? Jakože za odměnu? Doufám!
Den sedm. Nikde žádné kafe! Bůh mě miluje!
Den osm. Bůh mě nenávidí. Testuju svou odolnost v kavárně a objednávám si kakao, protože chutná skoro jako latté. Skoro. Kakao nemají. Dávám si horkou čokoládu. Je na ní šlehačka. Aspoň nějaká radost, říkám si. Šlehačka je zkyslá. Tragická jako mé dny bez kafe. Nechápu, jak jsem bez něj mohla dvacet let žít a myslet si, že žiju plnohodnotný život.
Den devět. Dostávám další pozvání na kafe. Za těhlech deset dní jich mám víc než za všechny předchozí roky dohromady. Fakt. (Nevěnujte pozornost tomu, jak smutné to pro mě a můj běžný život je.)
Den deset. Cílová rovinka! Snažím se myšlenkami popohnat čas. Ne, nefunguje to.
Den jedenáct. Hurá! Cesta ke kafi je volná. Na dosah ho mám už od rána, já si však masochisticky dopřávám ještě pár dalších hodin bez, klasika. Nakonec to vydržím až do pěti. A pak... mňam! Už nikdy jinak!
... Leda ještě s tím dortem.
Grammar nazi v plné polní
Jsem milá holka, abyste věděli. Podržím matkám s kočárkem dveře, usměju se na vás na ulici, pozdravím řidiče v autobuse a tak. Ale. Mám i opačnou polohu. To se pak mračím se, vrčím a mé oči dokážou zabíjet (nebo bych si to aspoň přála). Děje se to však jen výjimečně. Třeba když se ve mně probudí mé grammar nazi já. To pak dovedu být kápo všech zlosynů a královna nesnesitelnosti.
Nikdo není dokonalý, žádný učený z nebe nespadl, já vím, já vím. Platí to i pro mě. Ani já neznám všechny ty podivnosti našeho jazyka, to se totiž téměř nedá. Na druhou stranu mám náš jazyk tuze ráda, takže jako Pohlreich nesnese pohled na menu Ládi Hrušky, trpím i já při pohledu na některé jazykové výtvory. Kdyby alespoň těch pár následujících slov, která vídám tak často psaná špatně, všichni lidi znali, svět by byl o tolik šťastnější. Nebo aspoň já...
Ve slově bizarní není žádné d. Stejně tak ve slově samozřejmě. Spontánní zase neobsahuje žádné l. Fakt.
Shlédnout film nemůžete, jedině byste na něj koukali z kopce. Pokud však máte průměrný obývák, film lze pouze zhlédnout.
Výjimek a zvláštností je v naše jazyce mnoho. Tahle je jednou z nich. Tolik omílaná, a přesto stále problematická.
Hold si vzdávejte, komu chcete. Ale jestli ho chcete vzdát češtině, tak v případě, kdy jste jen holt něco zapomněli, pište na konci radši t.
Mě a mně ve slovech dává zábrat, já vím. Tak tedy pro pořádek: zapomněl, rozumněl, vzpomněl, ale proti tomu: tamější. Jo, čeština je potvůrka.
Spojení by jste neexistuje. To se jen tak moc snažíte být spisovní, až jste hyperkorektní, tedy nespisovní. Nic se nemá přehánět.
Tip a typ jsou dvě různá slova, víme? Od prodavače tak můžete dostat tip (radu), jaký typ (druh) foťáku by se pro vás hodil nejlépe. Jako facka.
Ve slově standardní se píše d. Přísahám. Ono totiž nemá co dělat s prezidentskou standartou, ale se standardem, takže to vlastně tak divné není, že?
Tak vás pěkně prosím - vyvarujte se hloupých chyb (ne hloupým chybám!). A pokud byste napsali všechny uvedené případy dobře, hoďte mi do komentářů jméno a lokalitu, pošlu vám za odměnu vzdušnou pusu!
Nikdo není dokonalý, žádný učený z nebe nespadl, já vím, já vím. Platí to i pro mě. Ani já neznám všechny ty podivnosti našeho jazyka, to se totiž téměř nedá. Na druhou stranu mám náš jazyk tuze ráda, takže jako Pohlreich nesnese pohled na menu Ládi Hrušky, trpím i já při pohledu na některé jazykové výtvory. Kdyby alespoň těch pár následujících slov, která vídám tak často psaná špatně, všichni lidi znali, svět by byl o tolik šťastnější. Nebo aspoň já...
Ve slově bizarní není žádné d. Stejně tak ve slově samozřejmě. Spontánní zase neobsahuje žádné l. Fakt.
Shlédnout film nemůžete, jedině byste na něj koukali z kopce. Pokud však máte průměrný obývák, film lze pouze zhlédnout.
Výjimek a zvláštností je v naše jazyce mnoho. Tahle je jednou z nich. Tolik omílaná, a přesto stále problematická.
Hold si vzdávejte, komu chcete. Ale jestli ho chcete vzdát češtině, tak v případě, kdy jste jen holt něco zapomněli, pište na konci radši t.
Mě a mně ve slovech dává zábrat, já vím. Tak tedy pro pořádek: zapomněl, rozumněl, vzpomněl, ale proti tomu: tamější. Jo, čeština je potvůrka.
Spojení by jste neexistuje. To se jen tak moc snažíte být spisovní, až jste hyperkorektní, tedy nespisovní. Nic se nemá přehánět.
Tip a typ jsou dvě různá slova, víme? Od prodavače tak můžete dostat tip (radu), jaký typ (druh) foťáku by se pro vás hodil nejlépe. Jako facka.
Ve slově standardní se píše d. Přísahám. Ono totiž nemá co dělat s prezidentskou standartou, ale se standardem, takže to vlastně tak divné není, že?
Tak vás pěkně prosím - vyvarujte se hloupých chyb (ne hloupým chybám!). A pokud byste napsali všechny uvedené případy dobře, hoďte mi do komentářů jméno a lokalitu, pošlu vám za odměnu vzdušnou pusu!
Nikdy nepochopím...
Jsem to člověk dosti empatický. Občas možná víc, než by se slušelo, ale jak říká moudře můj kamarád (v reakci na každou třetí větu v diskuzi): Každý je nějaký. Přes všechen ten galón empatie, co se kdesi ve mně skrývá, jsou věci, které mi nejdou na rozum. Věci, které se vzpírají mé snaze je pochopit, takže mi nezbývá než nad nimi mohutně kroutit hlavou. Tu jsou.
Proč si můžu brát do zkušení kabinky jen tři kusy oblečení. To jako že když si vezmu čtyři, tak tím objemem zmatu prodavačku natolik, že pak nepozná, jestli jsem zi jeden z nich nenacpala do batohu?
Hesla, která musejí obsahovat malé i velké písmeno, číslici a speciální znak. Pak se nedivte, že si před každým přihlášením restartuju heslo. Kdo by si taky Heslo123* pamatoval?
Lidi, co na záchodě neklepou! Chápete, že existují záchody, na kterých se prostě nejde zamknout? Máte nějakou potěchu v nečekaném přepadávání kadících babiček nebo jak?
Crop topy. Prostě.... prostě ne. Navíc moje ledviny úpěnlivě kvílejí už jen při samotné představě, že má tohle kdokoliv na sobě.
Obchody Vše za 39,-, ve kterých není vše za 39,-, mnohdy tam dokonce není nic za 39,-! Asi si otevřu obchod, na štít dám Řeznictví a budu tam prodávat podprdy (prsa jako prsa).
Lidi pouštějící si na veřejnosti hudbu nahlas. V tomhle případě to i moje nehynoucí tolerance vzdává.
Čokolády s uzavíratelným obalem. To jako že je někdo po otevření má ještě chuť znova zavírat? Od rozdělané práce se nemá odcházet a o čokoládě to podle mě platí dvojnásob.
... to be continued
Proč si můžu brát do zkušení kabinky jen tři kusy oblečení. To jako že když si vezmu čtyři, tak tím objemem zmatu prodavačku natolik, že pak nepozná, jestli jsem zi jeden z nich nenacpala do batohu?
Hesla, která musejí obsahovat malé i velké písmeno, číslici a speciální znak. Pak se nedivte, že si před každým přihlášením restartuju heslo. Kdo by si taky Heslo123* pamatoval?
Lidi, co na záchodě neklepou! Chápete, že existují záchody, na kterých se prostě nejde zamknout? Máte nějakou potěchu v nečekaném přepadávání kadících babiček nebo jak?
Crop topy. Prostě.... prostě ne. Navíc moje ledviny úpěnlivě kvílejí už jen při samotné představě, že má tohle kdokoliv na sobě.
Obchody Vše za 39,-, ve kterých není vše za 39,-, mnohdy tam dokonce není nic za 39,-! Asi si otevřu obchod, na štít dám Řeznictví a budu tam prodávat podprdy (prsa jako prsa).
Lidi pouštějící si na veřejnosti hudbu nahlas. V tomhle případě to i moje nehynoucí tolerance vzdává.
Čokolády s uzavíratelným obalem. To jako že je někdo po otevření má ještě chuť znova zavírat? Od rozdělané práce se nemá odcházet a o čokoládě to podle mě platí dvojnásob.
... to be continued
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)