Co chci zvládnout, než mi bude pětadvacet

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že v pětadvaceti už budu mít muže, dost možná i manžela. Asi budu magistra nebo na ni budu studovat, zřejmě budu mít i super práci. Budu bydlet ve vlastním bytě, spíš domě, a rozhodně budu finančně nezávislá. Budu toho spoustu umět, vědět a znát. Tak určitě.

Teď, když mám tu pětadvacítku na dohled, už vím, že většina z těch věcí nevyjde. Bohužel, bohudík? Čert to vem. Je to, jak to je, a jinak to pro tuhle chvíli nebude (slečna je filozofka!). Ani do těch pětadvaceti už se nejspíš žádný zázrak nestane. Ale je pár věcí, které bych do té doby stihnout mohla. Mám na ně přesně 365 dní. Tak do toho!

Uvařit knedlo vepřo zelo. Jsem bídná kuchařka. A nejdřív bych se měla asi naučit aspoň těstoviny al dente nebo vývar. Ale to já ne. Já musím hned mít touhu zavřít se do kuchyně na půl dne a vytvořit tenhle zázrak.

Přestat sladit kafe. Respektive kafe. Ono totiž to latté, co běžně piju, je spíš takový kakajíčko. A kdo to kdy viděl, sladit si kakao?

Koupit si rtěnku, která vydrží aspoň dvě hodiny. Takhle - není až tak otravné si každých patnáct minut malovat novou pusu. Ale hledat furt dokola rtěnku v nekonečném prostoru mojí tašky, též známé jako černá díra? To už dá zabrat.

Zahrát si Panenku na plese. Protože to je nejlepší hra na světě, neasi.

Uběhnout půlmaraton. Když řeknete, že jste uběhli 25 kiláků, je to fajn. Když řeknete, že jste zaběhli půlmaraton, každému spadne brada. Zní to totiž víc profi a půlka lidí navíc neví, jak je to vlastně dlouhé.

Vyhodit děravé punčochy. A stará Bravíčka. A plakáty z nich. A další věci, které jsou samozřejmě hrozně užitečné, ale možnost projít ve vlastním pokoji mezi vším tím bordelem aspoň od dveří k posteli taky není k zahození.

Dát si nohu za hlavu. Jako by tady těch nesmyslů nebylo dost.