Návod na zacházení s introverty

Introverti jsou taková zvláštní partička. Jsou to lidé jako vy a přitom vůbec ne jako vy (teda pokud taky nejste introvert). Podle statistik tvoří až 75 % obyvatelstva extroverti, takže introverti jsou vlastně takoví minoritní chudáčci. Občas můžou působit jako lidi z jiné planety a mnohdy si tak i sami připadají. Obecně je poznáte podle toho, že jsou uzavření do sebe, potřebují samotu, jsou přemýšliví a uvážliví. Mimo jiné.

Popis introvertovy osobnosti a pokyny, jak s tímto zvláštním druhem zacházet, by vydaly na knihu. A že několik takových už vyšlo. Ale pokud jste v téhle branži noví, postačí vám základní návod s pěti body, které byste v přítomnosti introvertů fakt dělat neměli. Věřte mi. Taky jsem minoritní chudáček.

Nepřemlouvat. Introvertovo NE zpravidla neznamená nic jiného než opravdu NE. Takže si odpusťte svoje Pooojď! To neva, že tam nikoho neznáš! Určitě se rychle seznámíš a bude to super! Introvert sám totiž nejlíp ví, že kamaráda si udělá leda tak ze skleničky vína a super to bude až ve chvíli, kdy konečně oznámíte, že se jde domů.

Neurážet se. Introvert občas upřednostní večer o samotě před posezením s přáteli nebo monstrózní oslavou narozenin. Neberte si to osobně. Není to tak, že by měl snad rozečtenou knihu radši než vás. I když je pravda, že kniha ho jen stěží přivede do úzkých, protože s ní nebude mít o čem konverzovat.

Nevyzvídat. Introvert vám o svém vztahu řekne maximálně to, že nějaký má. Nečekejte, že vám nadšeně odpoví na vaše Kdy? Kde? S kým? Proč? a že vám bude barvitě popisovat všechny detaily a své niternými pocity. Nečekejte prostě, že se o jeho protějšku dozvíte někdy něco víc, než že existuje. Naopak buďte rádi, když vám řekne aspoň to!

Nenechávat o samotě. Introvert má samotu rád. Ale ne takovou, kdy je sám uprostřed klubu, kde se všichni ostatní evidentně skvěle baví, protože mají s kým. Taková situace je naopak introvertova noční můra. Kdo ho z ní vysvobodí, má na kontě velké významné plus, v introvertově vnímání jde bez nadsázky o skutek rovný záchraně života.

Netulit se. Objímání, polibky na uvítanou, podávání ruky? Děkuji, nechci. Pokud máte introverta za blízkého kamaráda, dost možná se k vám občas rád přitulí. Ale na cizí introverty se stejně jako na cizí manželky co? Nešahá!

Jak jsem se naučila mít ráda podzim

Pravda, po tak krásném víkendu, jako byl tento, se článek o mé čerstvé lásce k podzimu píše skoro sám. Pravda je ale taky to, že nápad mi uzrál v hlavě za úplně jiných podmínek. Bylo to pár dní zpátky a podzim zrovna nebyl ve své nejlepší formě.

Když jsem byla před několika týdny na přednášce Jaroslava Duška, líbila se mi myšlenka, že věci samotné na nás nepůsobí tou či onou silou, to my ovlivňujeme jejich působení. Jedna paní z publika byla přesvědčená, že sluneční paprsky na ni mají dobrý vliv. Ale co když stráví na přímém slunci několik hodin? Pak to asi nebude úplně dobré a i ono jindy přívětivé slunce může udělat zlou službu. Podobné je to i s podzimem a jeho vlivem na mě.

Vždycky to pro mě bylo období, kdy je zima, tma, pošmourno, často deštivo a větrno, konec bezstarostného období léta. Letos jsem se konečně rozhodla to změnit. A přijít podzimu na chuť. Jak? Jednoduše. Beru si z něj to, co mám ráda a co mi dělá dobře.

Vylovím ze skříně všechny huňaté ponožky. Sem tam si uvařím horkou čokoládu. Sbírám kaštany. Když mi to okolnosti dovolí, strávím den v pyžamu a většinu času i v posteli. Když naopak ráno musím vstávat, vzbudím se krapet dřív, potmě si připravím snídani a s ní se vrátím ještě na chvilku do vyhřáté postele. Začínám vytvářet seznamy s tipy na vánoční dárky. Když je slunečný den, chodím na procházky. Čtu jako divá. Šoupnu do povlečení i druhou deku, aby mi zaručeně nebyla zima. Piju jeden čaj za druhým. Vzpomínám na léto a těším se na jaro.

Navíc on má podzim i sám o sobě co nabídnout. Všechna ta okolní barevnost, babí léto, poslední teplé noci. A co teprve sezónní dobroty! Letos jsem konečně podlehla kouzlu dýňové polévky, která nejlépe zahřeje, a snad každý týden zkouším nový recept na jablečný koláč.

Podzime, tentokrát tě fakt ráda vidím. Jsi fajn!

Nešťastníci tanečního parketu

Bývaly to hezké soboty. Podvečery jsem trávila před zrcadlem a šatníkem. Na obličeji jsem si vytvářela to, na co jsem si do té doby netroufla. Vlasy jsem tu žehlila, tu krepovala, tu vlnila, hlavně si ale vždycky myslela, jak hezky to vypadá (jen málokdy to byla pravda). Z máminy skříně jsem si půjčovala tílka a připadala jsem si hrozně dospělá. Pak jsem se na tři hodiny přesunula do zadýchaného sálu a učila se taneční kroky a základy etikety. Takové byly moje taneční. Vzpomínám na ně v dobrém.

Teď, o osm let později, jsem je poprvé navštívila v roli diváka. A vidím to krapet jinak. Takové taneční totiž můžou být dost stresující záležitost, až skoro noční můra.

Prvním mučícím nástrojem je volenka. Dámská nebo pánská, je to fuk. Obě jsou nesmlouvavým ukazatelem oblíbenosti. Je to trochu, jako když si o tělocviku kapitáni vybírají své spolužáky do týmu. Jenže když si vás nevyberou do týmu, tak to pořád ještě může být jen proto, že jste sportovní antitalent. Ovšem když si vás nevyberou k tanci, pravděpodobně spíš netouží po kontaktu s vámi. Takže jste asi neoblíbení. Nebo oškliví nebo hloupí nebo třeba jenom smrdíte. A nebo všechno dohromady. Jackpot.

Některým jedincům se to stane opakovaně. Přímý zásah do už tak pochromaného puberťákova sebevědomí. Jasně, pokud s nima nechce nikdo tančit, tak nejspíš opravdu jsou nepopulární a oškliví nebo by měli přitlačit v osobní hygieně. Ale tím spíš by měli mít právo být takoví tak nějak na tajňačku, ne takhle veřejně. Ponížení navíc ještě nekončí.

I na tzv. zbytky jsou totiž v tanečních připraveni a rychle jim dohodí jako tanečního partnera samotného lektora nebo oběť z publika. A přichází na řadu samotný tanec. Tanec, který podle mého zběžného pohledu příliš neovládá zhruba polovina všech tancujících. Ale. Když jste pohlední a oblíbení, je vám tak nějak šumák, že k tomu holt nepřihodíte titul mistra tanečního parketu. Jenže co když vypadáte blbě, nikdo vás nemá rád a ještě se navíc ukáže, že rytmus byl naposledy ve vašich genech možná tak někdy kolem roku nula?

Pak jste prostě ta/ten, co si pro ní/něj už pětkrát nikdo nepřišel. A navíc ještě ta/ten, co nechápe takovou primitivnost jako raz, dva, tři, ča-ča. Život je krutý.