Ostříháním vlasů odsouzena k záhubě

Když brácha poprvé shodil háro, přiznal se mi, že nejtěžší na tom všem byly následné reakce lidí. Naprosto jsem mu rozuměla. Já se nechala výrazně ostříhat dva týdny nato. A reakce byly fakt výživné.

Část lidí si vystačila s prací svých mimických svalů a s výmluvnými pohledy. První z těch výrazů jsem označila za katastrofický. To se člověk zatvářil, jako by se mi za zády zjevila Godzilla a chtěla nás všechny na místě sežrat, prostě apokalypsa na spadnutí. Něco ve stylu Áááá, cože???

Druhý nebyl o moc lepší. Osoba se zadívala tak, jako bych měla přes půlku obličeje obří beďar a zároveň se chystala za minutu fotit titulku pro Elle. Prostě jako Co to sakra...? A pak si myslete, že vám ten nový účes sluší!

Pojďme ale k té lepší části, k verbálním reakcím. Jak já tu češtinu miluju, tak někdy dokáže být fakt děsná. Stejně jako tahle hitparáda třech nejčastějších otázek.

Ty seš ostříhaná? Jako, kamarádi, já vím, že to je řečnická otázka. Že to prostě vidíte, že mi chybí třicet čísel vlasů, a že nečekáte, že nasadím poker face a odpovím Ano. Ale co jinýho vám na to mám, sakra práce, říct?

Proč?! Vyřčeno takovým tónem, jako bych v ruce držela týdenní štěně a právě se ho chystala vlastnoručně uškrtit. Proč, proč... Asi protože jsem to chtěla kratší, ne?!

Kde máš vlasy? Poprvé jsem spiklenecky mrkla a ukázala si směrem na hlavu. Podruhé jsem se zatvářila překvapeně a konstatovala, že jsem je asi cestou ztratila. Potřetí už jsem jen pokrčila rameny a zoufale přemítala, jestli existuje nějaká normální odpověď na tuhle nenormální otázku.

Takže poučení, vážení: Pokud se někdy rozhodnete shodit větší množství vlasů, zásadně na to všechny v okolí upozorněte nebo alespoň záhy po ostříhání postněte svou krátkovlasou hlavu na všechny sociální sítě. Protože tohle nechceš.

Jak jsem se rozhodla uběhnout pětadvacet kilometrů

Tázavě se na mě nedíval jen brácha, ale i nové boty na podpatku, které jsem chtěla vyvětrat u státnic (Pokud jste dosud nevěděli, že se boty mohou tázavě dívat, je to tentýž pohled, co vám věnuje partner, když přinesete domů už třetí nezbytně nutný pár za týden.) Ve vzduchu visela nevyřčená otázka. Zbláznila ses?

Ne tak docela. Tenhle nápad byl výplodem choré mysli vlastně jen napůl. Vždycky jsem se chtěla na nějaký závod hecnout, ale nikdy se mi nechtělo vysolit pár stovek za to, že si můžu zaběhat. To přece nedává smysl, ne?

Navíc tenhle běh se konal v rodném městě pouhý den před státnicemi. Takže se mi dost líbila představa, že budu mít na pár hodin v hlavě jen levá-pravá-levá-pravá namísto Májovců a palatalizace velár. Trochu masochisticky jsem taky doufala, že by mě mohl běh natolik vyřídit, že i v následujících hodinách nezvládnu myslet na nic jiného než na své bolavé tělo.

Samozřejmě před každým závodem je třeba stanovit si cíle. Můj byl jasný - přežít. Běžně si ale závodníci dávají časovou hranici, v níž chtějí závod zaběhnout. A tak bylo na místě, abych si taky nějakou vytvořila. Zprůměrováním mých běžných výkonů jsem došla k času tři hodiny. Ovšem s vědomím, že realita je mnohem víc ufuněná a zpocená, jsem si jako limit dala symbolický čas 3:33:33. Jo a taky jsem si přála nedoběhnout úplně poslední.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti? I tohle přísloví jsem si upravila k obrazu svému. Na cvičišti prd, na bojišti smrt. Aneb s přípravou to bylo bídné. Vlastně jsem se jen jedinkrát dostala přes ty necelé čtyři kilometry, které běhám normálně. Na deset. A bylo to čtyři dny před závodem.