Poslední večer ve starém bytě, sama v teď už bývalém pokoji. Bylo mi horko a nechtěla jsem strávit svou poslední noc v místnosti plné hmyzu, takže jsem zhasla, otevřela okno dokořán a vyhlédla ven. V takových chvílích bývám možná až moc přemýšlivá, napřemýšlím se za pár minut víc než jindy za celý měsíc.
Přemýšlela jsem nad tím, jak zítra po dvou letech opustím tenhle byt, pokoj, tenhle výhled. Jak po třech letech opustím školu. Po stejně dlouhé době město, kteří mi tak přirostlo k srdci. A hrstku lidí, kteří stejně tak.
Překvapivě mě ale nezachvátila úzkost, jak bývá mým zvykem v situacích, kdy se mi život obrací o víc než 10 stupňů. Přitom jaké vyhlídky byly přede mnou? Nejisté. Sice návrat domů, ale co tam? Co dál?
Krok do neznáma a žádný nepříjemný pocit v břiše? Jako vim, že to bude znít divně, ale... Že bych dospěla? Aspoň krapítek?
