Nebyl to nijak výjimečný den. Lapena do předstátnicového shonu jsem přebíhala od jedné věci k druhé, až jsem se nakonec s největším možným odporem vydala do práce. Zrovna ten den se mi fakt nehodilo a nechtělo tam jít. Mnohem víc jsem potřebovala zůstat doma a dodělat všechno, co bude v mých silách a ideálně ještě něco navíc.
Takové myšlenky mi proudily hlavou, když jsem zakaboněná sedla do trolejbusu. Kupící se hromada povinností, ubývající čas k jejich splnění. Zapeklitá rovnice. Zvládnu se to vůbec všechno naučit? Dopíšu tu bakalářku? Dám to všechno dohromady, abych byla v řádném čase otitulovaná? Vždyť se to nedá! A i kdyby jo, tak co potom?
Čert to vem! Najednou jsem prostě věděla, že to dobře dopadne. Že to dokážu, protože to dokázat chci. A že nic víc k tomu není potřeba.
Ono se totiž opravdu za každým mrakem skrývá slunce a všechno nakonec dobře skončí. Jestli to není dobré, pak to ještě není konec...
