Made my year

Z roku 2014 už nám toho moc nezbývá. Posledních pár dní dohnat, co jsme dosud nestihli, a pak se s novou energií vrhnout do roku následujícího. Konec, resp. začátek roku se nám občas hodí do krámu. Můžeme odkládat všechna důležitá rozhodnutí a změny, abychom pak, v novém roce, zjistili, že není o nic snazší se do nich pustit, než by to bylo jindy.

Přelom roku využíváme pro různé bilancování. Hodnocení toho, co (ne)bylo v uplynulém roce super a co uděláme v tom dalším jinak. I když mnohdy neuděláme. Není to špatně. Je fajn připomenout si významné okamžiky, vzpomenout na svoje chyby, dát si cíle, ujasnit si své sny. Na sklonku roku stejně jako kdykoliv jindy.

Já jsem si takhle zhruba před rokem řekla, že se naplno pustím do své Made my day výzvy. Jak už to tak s mými plány bývá, zůstala jsem na půli cesty. Přesto mám zaznamenaných věcí, které made my day, celkem dost. Potvrdilo se, co jsem předpokládala. Že jsou to především drobnosti, co nám (nebo alespoň mně) v životě dělají radost. Tady jsou. Respektive část z nich. Věci, díky nimž měl každý den mého roku 2014 smysl.

Óda na Vánoce

Někdy se jen potutelně culím, někdy vytahuju obočí pomalu až k nebesům, někdy si skoro ťukám na čelo. Když lidi mluví o tom, jak jsou Vánoce hrozně stresující a uspěchané a náročné a kdovíco ještě, jednoduše to nechápu. Nejsou. Vánoce samy o sobě nejsou takové nebo onaké. Jsou takové, jaké si je uděláte.

Já mám Vánoce odjakživa ráda. Nebo možná ne odjakživa, tipuju, že ten rok, kdy mi jako malé rodiče zprvu nenadělili jediný dárek (zato sobě hromadu), jsem je minimálně na pár minut neměla ráda (Vánoce, ne rodiče - ty ještě dýl). Ale jinak jsem vánoční nadšenec. Ta atmosféra, kouzlo, klid, pohádky, rodina pohromadě,...

Letos byly moje (před)Vánoce jiné. Naložila jsem si toho na bedra tolik, že mě budou bolet ještě příští rok. Lítala jsem z jednoho místa na druhé, odškrtávala povinnosti z dlouhého seznamu, odkládala ty, které šly alespoň o den odložit, a chodila spát bůhví v kolik, abych pak dodělala ty odložené. Letos byl i můj předvánoční čas hektický a stresující. Ale s vědomím, že to byla jen má vina. Nikoliv vina Vánoc.

Jo a ještě dárky! Ty mám na Vánocích taky ráda. Kdyby bylo na mě, dávám lidem dárky jen tak (a občas to i dělám), ale Vánoce jsou skvělá záminka, díky které obdarovaní dárek neodmítají, ale tak nějak jim dává smysl něco dostat. A mě neuvěřitelně baví vymýšlet a nakupovat dárky, až mám občas chuť přidat si to do výčtu mých koníčků. Ale zas si říkám, že lidi můžou zjistit, že jsem divná, až pozdějc, žejo. Proč si kazit srandu. Prostě dárky jsou super. A samosebou občas i ráda nějaký dostanu.

Všehovšudy mi na Vánocích vadí jediná věc. Plýtvání. Nikoliv to, že řežeme spoustu stromů, aby nám dělaly čtrnáct dní radost, protože by to bylo pokrytecké, když ráda dostávám kytky, které mi vždycky vydrží tak tak týden. Ne hromady jídla, protože doma už jsme umírnění a téměř nic nevyhodíme. Vadí mi právě ty dárky. Svým způsobem. Jednoduše i sebešikovnější Ježíšek (třeba já, skromnost stranou) se může občas (cca jednou za život) netrefit nebo může nadělit něco, co jiný, šťastnější Ježíšek nadělil o chvilku dřív.

Ale co s tím? Je v nás nějaká utkvělá představa, že musíme být i tak vděční a hlavně, že musíme dárek nějak využít. Nosit hodinky, které jsou absolutně mimo náš vkus, párkrát nás to přece nezabije. Uložit do knihovny knížku, kterou nikdy nepřečteme. Dát si na poličku parfém, který nám nevoní. Přece když už si s tím někdo dal tu práci...

Tak na tohle letos házim bobek. A vzkazuju svým kamarádům: Pokud ode mě dostanete něco, co je fakt mimo, pošlete to dál. Kamarádovi, kterému to udělá větší radost, dítěti z dětského domova nebo to třeba prodejte za pětku na blešáku a kupte si za to nanuka. Hlavně to ale neválejte doma jen kvůli pocitu, že byste si to měli jakožto dárek za každou cenu nechávat. Na oplátku slibuju, že se nezeptám, jak se vám ten film líbil a proč vůbec nenosíte to triko, který jsem vám dala k Vánocům.

O lásce k nakupování a jiných běsech

Když zazní to slovní spojení, jako by mě zaplavila zmatenost a svět byl zas o něco méně pochopitelný. Vlastně mi ani nejde do hlavy, jak můžou ta dvě slova stát vedle sebe, jak je někdo může pohromadě napsat nebo vyřknout, aniž by to způsobilo globální katastrofu. Ale je to tak, takže to můžu napsat i já. Miluju nakupování.

Nemiluju, samozřejmě. Já ne. Ale jsou tací. K mému překvapení to jsou lidé s mozky a mnohdy jsou i docela normální. Až na tuhle anomálii. Jako jasně, každý máme jiné koníčky a já chápu, že každý není nadšenec do zpívání ve sboru nebo háčkování. Ale nákupy? Jako fakt?

Samozřejmě svůj postoj vysvětlím. Dost (rozuměj asi na deset minut) jsem se nad tím totiž zamyslela. Ať si to slůvko přehazuju v puse a v hlavě sebevíc, nenacházím víc než jedno pozitivum, které nakupování přináší. Výhoda nákupů je, že si pořídíme nějakou novou věc. Novou věc, která nám bude týden dělat radost, pak už přestane být nová a stane se jedním z mnoha kousků v našem šatníku, kosmetické taštičce nebo kancelářské zásuvce. S výjimkou jídla. To ani ten týden mnohdy nepřežije.

Takže jako koupit si věc, která nás pak pár dní zaplavuje radostí, je fajn. Bez debat. Míň fajn už je ale ta daň, kterou musíme zaplatit. Jednak za tu věc musíme fakt reálně zaplatit. Nejlepší věci jsou prý sice zadarmo, ale to mi nějak nesedí. Mám doma spoustu super věcí a nikdo mi je zadarmo nedal, a to se na prodavačky fakt hezky usmívám.

Kromě peněz nás tahle koupená radost stojí i čas. A čas jsou co? No, čas jsou peníze. Takže z vlastní kapsy solíme za tu radost hned dvakrát. K tomu všemu můžeme být po nákupech s velkou pravděpodobností chudší i o energii (najít padnoucí kalhoty je sakra challenge), víru v slušné lidi (nájezdy košíků jsou v některých časech obzvlášť oblíbené), trpělivost (držte v jedné ruce kabát, v druhé ramínko a snažte se sundat něco zamotaného z přecpaného štendru), sebevědomí (zrcadla v kabinkách jsou občas krutá), naději v normální sortiment (kdy už z obchodů zmizí trička nad pupík?) nebo nervy (prostě PROČ mají to tílko jen v Barbie velikostech XS a XXS?!).

Takže i když se snažím, zní mi láska k nakupování jako nonsens. Něco jako ječící svíčková. Jen ještě mnohem bolestivější. Ale zdá se, že masochistů je mezi námi stále dost. Inu, proti gustu...

Proč ráda dostávám knihy

Mám ráda knihy. Mám ráda dárky. Vůbec nejradši mám knihy jako dárek. Takový dárek má výjimečnou cenu, která mnohonásobě převyšuje tu reálnou. S knihou totiž nedáváte jen tu knihu, ale mnohem víc. Jako fakt, i když to zní pateticky.

Věnovat knihu chce odvahu. Darující jejím prostřednictvím vysílá zprávu: znám tě tak dobře, že ti můžu kecat do čtení (nebo taky doufám, že se to bude dát číst, protože už jsem fakt nevěděl co koupit).

Ne každý si troufne odhadnout člověka natolik, aby věděl, co ke čtení mu dát. Většinu ze svých přátel znám fakt dobře, ale skoro nabeton vím, že správnou knihu bych nekoupila ani polovině z nich. Záchranným kruhem jsou pokračování rozečtených sérií nebo novinky od oblíbených autorů. Ale to je tak všechno. Jinak se fakt není čeho držet. Že se někomu líbí tenhle básník, neznamená, že se mu bude líbit i tamten, co píše podobně jak tenhle.

Někdy je knížka věnovaná stylem tohle se mi líbilo, určitě bude i tobě. Překvapivě to často nefunguje. Knihy jsou rozmanitější než filmy nebo oblečení. Zatímco si dovedu představit, že se s kamarádkama nasoukáme do stejných triček a vyrazíme společně do kina, stěží bych našla něco ke čtení, z čeho bychom byly všechny nadšené.

Kniha-dárek navíc nebude nikdy čtena stejně jako jiná kniha. Každá kapitola, ba každé písmenko v sobě ponese příchuť člověka, který knihu poslal vaším směrem. A nebudete knihu vnímat jen ve vztahu k sobě, ale i k té druhé osobě. Budete v ní hledat, co toho druhého přimělo vám knihu dát. Nebudete se ptát Co mi ta kniha dala?, ale taky Co mi podle něj měla dát?. Věnovaná kniha vám otevře úplně jiné světy než kniha koupená či půjčená.

Darovaná kniha tímhle vším získává unikátní přidanou hodnotu. Poselství? Seberte odvahu a darujte knihu. Knihu a všechno, co k ní patří. Věci, o kterých možná ani sami nevíte. Ale věci, které v ní potěšený obdarovaný rozhodně objeví.

Desatero pro lepší den

Jsou dny, které jsou odsouzeny k tomu, nebýt dobré. Den, kdy máte dvanáctku v práci a poté ještě musíte doma zpacifikovat hromadu špinavého prádla, která vám přerůstá přes hlavu (doslova). Den, kdy na vás skočí vir a vy milujete svou postel víc než kdy dřív. Den, kdy už fakt nemůžete nic odkládat a pokračovat v týdenní prokrastinaci, ale musíte konečně dodělat všechny ty resty.

Jenže bohužel i tyhle dny se počítají. Neexistuje nikdo, kdo by je zpětně z našich životů odečetl a vrátil nám je zpátky. Proto je v našem vlastním zájmu si i takové dny užít, alespoň v rámci možností. Já mám na to těhlech deset fíglů. Doporučuju opakovat každý den, dokud to nebude samozřejmost.

1. Vy a jen vy
I v tom nejnabitějším dni byste si měli najít pár minut sami pro sebe. Chviličku na to, být sami sebou, být člověkem a ne strojem zpracovávajícím jednu povinnost za druhou. I kdyby to měla být jen pětiminutovka na záchodě. Dopřejte si ji. Má to smysl. (Třiďte odpad.)

2. Od ucha k uchu
Úsměv je dobrý sluha, ale... žádné ale. U mě úsměv funguje skvěle oboustranně. Usmívám se automaticky, když dělám něco, co mě baví. Ale i když dělám něco, co mě tak úplně netankuje, a snažím se přitom o úsměv, hned je ta činnost o poznání příjemnější.

3. Čas radosti
Udělejte sami sobě radost nebo si ji nechte udělat. Objednejte si na závěr náročného dne konečně to vysněné tričko. Nechte si doručit večeři až před práh. Prostě se odměňte. Zasloužíte si to. (A jestli ne, stejně to udělejte, žejo.)

4. Ať je hudba tvůj lék
Hudba je jednou ze záruk pro zlepšení dne. Navíc si na ni netřeba vyhrazovat speciální čas. Libozvučné melodie můžou znít z autorádia, z kazeťáku v práci i z notebooku, na kterém smolíte už půl života bakalářku. A když píšu můžou, myslím tím, že by měly.

5. Silver lining
Všechno zlé je pro něco dobré. Pokud zvládnete všechnu tu práci, čeká vás opojný pocit zadostiučinění a rostoucí sebevědomí (nezapomeňte ho včas zastavit). Při nemoci si zase uvědomíte, jak moc úžasné jsou všechny ty zdravé dny. No ne?

Radosti a hlavně strasti nezadané ženy

Jasně, je hrozně super být nezadaná. Konečně jsem svobodná, nic mě neomezuje, můžu si dělat, co chci. Fakt si to užívám, teď bych stejně ani nikoho nechtěla. Fujtajbl. Tyhle řeči mi vždycky lezly krkem. Člověk je tvor společenský a nechce být sám. Tedy až na pár fakt divných asociálních výjimek (jo, trochu tam patřím).

Takže pojďme do reality. Máme tu mladou nezadanou ženu (podobnost s autorkou článku čistě náhodná). Zatímco dřív bylo tak nějak normální nikoho nemít, s postupujícím věkem se z toho stává úkaz. Všichni kolem jsou zadaní, zpravidla už docela dlouho, a mluví o společné budoucnosti, společném bydlení a svatbě (i když o té zatím jen s humorem, uff).

Nezadaná žena není jen úkaz, ale mnohdy i terč. Terč pohledů všech nezadaných, více či méně opilých (no, spíš více) a více či méně oplzlých mužů (taky spíš více), kteří prostě vědí, jak se to s ní má. Protože na maloměstě vědí ostatní o člověku vždycky víc než on sám. Protože těm, kteří nevědí, to řekne kamarádka na dotaz Která od vašeho stolu je nezadaná?. Protože mi to snad kouká z očí nebo co já vim. (Ok, ten příběh je o mně. Překvápko, co?)

Úplně nejhorší jsou trochu paradoxně kamarádi jednající v zájmu našeho dobra. Jenže ono je někdy fakt máloco horší, než když to s námi někdo myslí dobře. Takovéhle dobré úmysly se totiž jen málokdy potkají s naší představou. Jen my sami nejlíp víme, co chceme (s jedinou výjimkou - v mém případě to ví nejlíp moje máma, respektive si to myslí). Přesto má občas okolí potřebu nás trochu popostrčit. Co na tom, že nikam strkat nechceme.

A tak moji kamarádi nadšeně rozebírají jakýkoliv můj kontakt s osobou opačného pohlaví. (Jako bych o každém muži, se kterým se dám do řeči, přemýšlela jako o potenciálním manželovi a otci mých dětí.) Lobbují za známého, kterého už jsem odmítla. (Jako bych ztratila schopnost se samostatně rozhodovat.) Nebo mi dokonce naservírují svého kamaráda se slovy: Týnko, to je Vláďa, pojď si s ním povídat. (Zdravím, Jardo, a ještě jednou díky!)

Takže ne. Není hrozně super být nezadaná. Dokonce ani pro divnou asociální výjimku.

Nomen omen, amen

Je spoustu věcí, o kterých nemám ve svém životě jasno. O jiných ale naopak. Jako například že se chci vdát. Nemám sice za koho, ale takové detaily se doladí.

Kromě svatebních záležitostí, jako je střih šatů a místo konání, nad kterými přemýšlí každý správný snílek/introvert/magor, hloubám taky nad svým budoucím jménem. Líbí se mi vzít si mužovo příjmení. Tedy až na pár hodně blbých výjimek (Šourková, Píčová, Tlustá, Vítámvás - sorry, to bych fakt nedala).

Jenže ono to s tím příjmením není jen tak. Naši rodiče, pokud nebyli z těch méně vnímavých a nedali nám jméno Rosalinda Pospíšilová nebo Jarmila Sanchéz, nad naším pojmenováním přemýšleli. Snažili se sladit ho s naším příjmením a vytvořit celek, který bude dohromady dobře fungovat. Jenže teď si vybrat nemůžeme.

Ale... co kdyby jo? Co kdybychom si, ženy, mohly do vdané části svého života vybrat jakékoliv příjmení? Jaké by to bylo?

Já bych byla ráda Levandulová. Špatné nejsou ani další holky od kytek, jako třeba Jahodová nebo Heřmánková. Taky se mi kdovíproč líbí příjmení Stárková. Nebo trochu ujetá Básničková. Mezi nejhezčí patří bez debat i Veselá a Lásková.

Mým asi největším snem je být Šťastná. Ale když to bude jen s malým š, zlobit se nebudu.

Vyměním štěstí ve hře. Zn.: Jackpot neslibuju

V mém životě hrají poměrně důležitou roli paradoxy. Jeden z těch nezapomenutelných se datuje do období mého posledního roku na střední. Tenkrát ještě nebyl Chuck Norris, mistr světa v čemkoliv, tak zprofanovaný a my jsme si se třídou nechali udělat hrozně cool stužky (ale fakt) s norrisovskými hláškami. Já podle té své porazila slunce v soutěži zářivosti. A pak jsem nedala maturitu a svoje záření jsem v duchu jiného hesla odložila na září.

Paradoxní mi vždycky přišel i den mého narození. Čtrnáctého února je podle mě krásné datum, všichni kamarádi si ho pamatují a já děkuju rodičům, že to tak skvěle vymysleli (ok, o vymýšlení to asi moc nebylo). Když někomu prvně říkám, který den slavím narozeniny, je z toho mnohdy paf. A nejednou jsem slyšela reakci Jéé, dítě lásky. Všem se to líbí. Mně se to dřív taky líbilo. Usmívala jsem se a byla na to svoje datum tak trochu hrdá. Ovšem jen do chvíle, než se i z něj stal paradox.

Teda jako ne že já bych nebyla plodem lásky svých rodičů nebo tak něco. To vůbec. Ale už jsem to plodění lásky tak docela nepodědila a ňák se mi úplně nedaří tu svou nakupenou lásku šířit dál jiným směrem než na svou rodinu, kamarády a cizí lidi, na které se na ulici usmívám.

Zato se mi daří bodovat ve všech možných soutěžích. Jelikož vyhrávám v jednom kuse něco, polovinu z těch výher stíhám posléze zapomenout. Z toho, co si pamatuju, jsem letos rozhodně vyhrála pětistovkový poukaz do oblíbeného obchodu, DVDčko s filmem, lístky na festival, tangle teezer, vysněný hrneček, volnou vstupenku do kina, pak ještě jinou volnou vstupenku do kina,...

Vždycky mě fascinují komentáře dalších šťastných výherců typu Tomu nevěřím! Já jsem nikdy nic nevyhrála! a přemýšlím, jaké by to bylo, být v jejich kůži. Myslím totiž, že všechno nám časem zevšední. Ani to vyhrávání už není takové terno, jako bejvávalo. No a hlavně na tom rčení Neštěstí ve hře, štěstí v lásce fakt něco je. I když naopak.

Ony jsou ty lístky do kina a poukazy na hadry fajn, ale na dovolenou s nima nepojedete a váš skvostný čokoládový koláč vám taky nepochválí. (Jo, přesně proto jsem si ho nenápadně pochválila sama.)

Takže já házím do placu své štěstí ve hře. Hledám zájemce, který ho vyčenžuje za štěstí v lásce. I když upřímně netuším, proč by kdo chtěl takovou výměnu podstoupit.

Návod na zacházení s introverty

Introverti jsou taková zvláštní partička. Jsou to lidé jako vy a přitom vůbec ne jako vy (teda pokud taky nejste introvert). Podle statistik tvoří až 75 % obyvatelstva extroverti, takže introverti jsou vlastně takoví minoritní chudáčci. Občas můžou působit jako lidi z jiné planety a mnohdy si tak i sami připadají. Obecně je poznáte podle toho, že jsou uzavření do sebe, potřebují samotu, jsou přemýšliví a uvážliví. Mimo jiné.

Popis introvertovy osobnosti a pokyny, jak s tímto zvláštním druhem zacházet, by vydaly na knihu. A že několik takových už vyšlo. Ale pokud jste v téhle branži noví, postačí vám základní návod s pěti body, které byste v přítomnosti introvertů fakt dělat neměli. Věřte mi. Taky jsem minoritní chudáček.

Nepřemlouvat. Introvertovo NE zpravidla neznamená nic jiného než opravdu NE. Takže si odpusťte svoje Pooojď! To neva, že tam nikoho neznáš! Určitě se rychle seznámíš a bude to super! Introvert sám totiž nejlíp ví, že kamaráda si udělá leda tak ze skleničky vína a super to bude až ve chvíli, kdy konečně oznámíte, že se jde domů.

Neurážet se. Introvert občas upřednostní večer o samotě před posezením s přáteli nebo monstrózní oslavou narozenin. Neberte si to osobně. Není to tak, že by měl snad rozečtenou knihu radši než vás. I když je pravda, že kniha ho jen stěží přivede do úzkých, protože s ní nebude mít o čem konverzovat.

Nevyzvídat. Introvert vám o svém vztahu řekne maximálně to, že nějaký má. Nečekejte, že vám nadšeně odpoví na vaše Kdy? Kde? S kým? Proč? a že vám bude barvitě popisovat všechny detaily a své niternými pocity. Nečekejte prostě, že se o jeho protějšku dozvíte někdy něco víc, než že existuje. Naopak buďte rádi, když vám řekne aspoň to!

Nenechávat o samotě. Introvert má samotu rád. Ale ne takovou, kdy je sám uprostřed klubu, kde se všichni ostatní evidentně skvěle baví, protože mají s kým. Taková situace je naopak introvertova noční můra. Kdo ho z ní vysvobodí, má na kontě velké významné plus, v introvertově vnímání jde bez nadsázky o skutek rovný záchraně života.

Netulit se. Objímání, polibky na uvítanou, podávání ruky? Děkuji, nechci. Pokud máte introverta za blízkého kamaráda, dost možná se k vám občas rád přitulí. Ale na cizí introverty se stejně jako na cizí manželky co? Nešahá!

Jak jsem se naučila mít ráda podzim

Pravda, po tak krásném víkendu, jako byl tento, se článek o mé čerstvé lásce k podzimu píše skoro sám. Pravda je ale taky to, že nápad mi uzrál v hlavě za úplně jiných podmínek. Bylo to pár dní zpátky a podzim zrovna nebyl ve své nejlepší formě.

Když jsem byla před několika týdny na přednášce Jaroslava Duška, líbila se mi myšlenka, že věci samotné na nás nepůsobí tou či onou silou, to my ovlivňujeme jejich působení. Jedna paní z publika byla přesvědčená, že sluneční paprsky na ni mají dobrý vliv. Ale co když stráví na přímém slunci několik hodin? Pak to asi nebude úplně dobré a i ono jindy přívětivé slunce může udělat zlou službu. Podobné je to i s podzimem a jeho vlivem na mě.

Vždycky to pro mě bylo období, kdy je zima, tma, pošmourno, často deštivo a větrno, konec bezstarostného období léta. Letos jsem se konečně rozhodla to změnit. A přijít podzimu na chuť. Jak? Jednoduše. Beru si z něj to, co mám ráda a co mi dělá dobře.

Vylovím ze skříně všechny huňaté ponožky. Sem tam si uvařím horkou čokoládu. Sbírám kaštany. Když mi to okolnosti dovolí, strávím den v pyžamu a většinu času i v posteli. Když naopak ráno musím vstávat, vzbudím se krapet dřív, potmě si připravím snídani a s ní se vrátím ještě na chvilku do vyhřáté postele. Začínám vytvářet seznamy s tipy na vánoční dárky. Když je slunečný den, chodím na procházky. Čtu jako divá. Šoupnu do povlečení i druhou deku, aby mi zaručeně nebyla zima. Piju jeden čaj za druhým. Vzpomínám na léto a těším se na jaro.

Navíc on má podzim i sám o sobě co nabídnout. Všechna ta okolní barevnost, babí léto, poslední teplé noci. A co teprve sezónní dobroty! Letos jsem konečně podlehla kouzlu dýňové polévky, která nejlépe zahřeje, a snad každý týden zkouším nový recept na jablečný koláč.

Podzime, tentokrát tě fakt ráda vidím. Jsi fajn!

Nešťastníci tanečního parketu

Bývaly to hezké soboty. Podvečery jsem trávila před zrcadlem a šatníkem. Na obličeji jsem si vytvářela to, na co jsem si do té doby netroufla. Vlasy jsem tu žehlila, tu krepovala, tu vlnila, hlavně si ale vždycky myslela, jak hezky to vypadá (jen málokdy to byla pravda). Z máminy skříně jsem si půjčovala tílka a připadala jsem si hrozně dospělá. Pak jsem se na tři hodiny přesunula do zadýchaného sálu a učila se taneční kroky a základy etikety. Takové byly moje taneční. Vzpomínám na ně v dobrém.

Teď, o osm let později, jsem je poprvé navštívila v roli diváka. A vidím to krapet jinak. Takové taneční totiž můžou být dost stresující záležitost, až skoro noční můra.

Prvním mučícím nástrojem je volenka. Dámská nebo pánská, je to fuk. Obě jsou nesmlouvavým ukazatelem oblíbenosti. Je to trochu, jako když si o tělocviku kapitáni vybírají své spolužáky do týmu. Jenže když si vás nevyberou do týmu, tak to pořád ještě může být jen proto, že jste sportovní antitalent. Ovšem když si vás nevyberou k tanci, pravděpodobně spíš netouží po kontaktu s vámi. Takže jste asi neoblíbení. Nebo oškliví nebo hloupí nebo třeba jenom smrdíte. A nebo všechno dohromady. Jackpot.

Některým jedincům se to stane opakovaně. Přímý zásah do už tak pochromaného puberťákova sebevědomí. Jasně, pokud s nima nechce nikdo tančit, tak nejspíš opravdu jsou nepopulární a oškliví nebo by měli přitlačit v osobní hygieně. Ale tím spíš by měli mít právo být takoví tak nějak na tajňačku, ne takhle veřejně. Ponížení navíc ještě nekončí.

I na tzv. zbytky jsou totiž v tanečních připraveni a rychle jim dohodí jako tanečního partnera samotného lektora nebo oběť z publika. A přichází na řadu samotný tanec. Tanec, který podle mého zběžného pohledu příliš neovládá zhruba polovina všech tancujících. Ale. Když jste pohlední a oblíbení, je vám tak nějak šumák, že k tomu holt nepřihodíte titul mistra tanečního parketu. Jenže co když vypadáte blbě, nikdo vás nemá rád a ještě se navíc ukáže, že rytmus byl naposledy ve vašich genech možná tak někdy kolem roku nula?

Pak jste prostě ta/ten, co si pro ní/něj už pětkrát nikdo nepřišel. A navíc ještě ta/ten, co nechápe takovou primitivnost jako raz, dva, tři, ča-ča. Život je krutý.

Jak mi (ne)bylo do skoku s Václavem po boku

Včera jsem se probudila do krásného slunečného dne. Sice mě krapet pobolívala hlava, ale můj plán byl užít si volný den v posteli s čajem a na střídačku s knihou nebo seriálem. V takovém případě mírný bolehlav až tak nevadí.

Když jsem se ale konečně vyhrabala z postele a rozespale se dopotácela o patro níž, realita nabrala jasnější kontury. Dřez přetékající nádobím, hromada špinavého prádla, nic k zaplnění prázdného žaludku. A tak se moje představa pohodového dne zbortila jako domeček z karet.

Pak jsem se ale sama sebe zeptala, co mi brání udělat si hezkou neděli. Odpověď byla prostá: já a moje rozhodnutí. To jediné stálo v cestě tomu, aby moje sváteční neděle byla příjemná. A nevím jak vy, ale já když si můžu vybrat mezi něčím příjemným a nečím nepříjemným, volím radši příjemné. A taková byla nakonec i moje neděle.

Povinnosti jsem prokládala procházkami za kaštany, novým cédéčkem oblíbené kapely, horkým čajem, epizodou Simpsonových, otevřenými dveřmi do prosluněné zahrady. A řeknu vám - už dlouho jsem si úklid tak neužila. A už dlouho jsem neměla tak pěknou neděli.

23 známek dospělosti

V dnešní době se nám mladým tak nějak nechce dospívat. Dlouho studujeme, dlouho bydlíme u rodičů, odkládáme nástup do práce i zakládání rodin. Proto se už námi dospělými/nedospělými začalo zabývat několik výzkumů. Sama jsem zvědavá, co z nich nakonec vyleze.

Ať tak či onak, sama sebe se poslední dobou často ptám, jestli jsem už vlastně dospělá nebo kdy teda jako budu. Už to vím. Vím, že nejsem a že budu, až bude tenhle seznam plný fajfek.

x Vyberu si jídlo v restauraci bez pomoci ostatních.
x Nebudu se bát nových věcí.
x Budu mít e-mailovou adresu neobsahující úchylnou přezdívku.
x Udělám středně důležité rozhodnutí, aniž bych si napsala seznam pro a proti.
x Koupím si jiné než červené conversky.
x Absolvuju opravdický pracovní pohovor.
x Koupím si džíny bez zhodnocení od kamarádky nebo mamky.
x Budu zastřízliva tančit, aniž bych si připadala trapně.
x Stopnu si auto.
x Nebudu finančně závislá na rodičích aspoň rok.
x Budu umět uvařit knedlo-vepřo-zelo.
x Zažiju jinou než první lásku.
x Nabídnu někomu tykání.
x Budu si pamatovat hesla ke všem svým internetovým účtům.
x Nedočtu knihu, která se mi nelíbí.
x Vyhodím aspoň polovinu zbytečných věcí, které mám.
x Budu mít na ploše počítače jen tolik ikon, aby bylo vidět, co mám na pozadí.
x Pětkrát za sebou přijdu někam včas.
x Nebudu mít v pokoji televizi.
x Koupím si drahou věc, protože je kvalitní.
x Splním si aspoň jeden ze svých snů.
x Ozvu se, pokud nebudu spokojená s jídlem v restauraci.
x Budu mít jasno, jestli si někdy udělám řidičák.

Co na tuty potvrdí dospělost u vás?

Kterak mi příběh cizího pána zlomil srdce

Letošní léto trávím v našem zahradním kiosku. Příjemná práce, ale výjimečných zážitků tu moc nenasbírám. Ale stačil jediný, aby dalších už nebylo potřeba.

Přišel starší pán a objednal si pivo. Nic víc, nic míň. Pak se zeptal, jestli náhodou nemáme tvrdý alkohol. Zakroutila jsem hlavou a pomyslela si, co to je zač, když chce ve středu ve dvě odpoledne panáka. Minutu nato vyřkl větu, která vše změnila. Víte, já mám splín.

Až poté jsem si ho pořádně prohlídla. Až poté jsem si všimla jeho zarudlých očí. Až poté jsem mu věnovala chápavý pohled a on mi odvyprávěl celý svůj příběh. Příběh o tom, jak před pár hodinami pohřbil vnučku. Jak ztratil malého životaplného andílka a jak jeho syn přišel o jediné dítě.

A já jen přikyvovala a přikyvovala a hledala slova útěchy postrádající smysl. Neznala jsem toho pána, jeho rodinu, ani holčičku, o níž přišli. Přesto se mi chtělo brečet s ním a ukrojit kus z jeho nekonečné bolesti.

Tak jsem si s ním dvě hodiny povídala. A vyměnila alespoň kapku jeho smutku za kapku mého štěstí. Byl to ten nejférovější obchod, jaký jsem kdy udělala.

Poučení z prvního (a posledního!) opilého zvracení

V sobotu byl můj den D. Nebo spíš den F. Fuj. Skvělá třídní párty a najednou ejhle. Všechen ten alkohol se mi v žaludku začíná nějak cukat a zdá se, že neprahne po ničem jiném než po vysvobození. I kolem stojící kamarádi tuhle myšlenku podporují. Ale já nechci. Ze dvou důvodů.

Zaprvé. Já to přece zvládnu ovládnout! Když samu sebe přesvědčím, že mi není špatně, přejde to! Ehm... ne. Je třeba se smířit s tím, že v životě jsou věci, které neovládnete. Nejen vy, ale ani člověk s tou nejsilnější vůli ve vesmíru (i jiných vesmírech). Obsah žaludku toužící po zpětném chodu je jednou z nich. Ale jasně, vysvětlujte to ožralovi.

Zadruhé. Vždyť já jsem po alkoholu nikdy nezvracela! Tak proč s tím teď začínat? Brala jsem to jako takové svoje malé bezvýznamné plus. Občas jsem se tím někde pochlubila. Chvástala jsem se, že znám míru a nikdy jsem do sebe nenalila alkoholu tolik, že by musel obratem ven. A k čemu mi to kdy bylo? K ničemu. Stejně to bylo vždycky všem u zadku. Věřte mi. Za těch dvacet tři let (a půl!) mě nikdo nepožádal o ruku proto, že znám míru. Jo, taky to nechápu!

Ale co vám budu povídat, když už vám to stejně pověděl titulek. To, že sem se vzpouzela, nebylo nic platné. Do seznamu vyzkoušeno za vás si můžu připsat další položku. Vyzvraceno za vás.

A jaké to bylo? Detaily odvál alkohol a zamlčela autocenzura, ale jedno vím - zdaleka ne tak hrozné, jak jsem čekala. Zvracení v opilosti má totiž jednu výhodu a jednu nevýhodu. Nevýhoda: je to zvracení. Výhoda: je v opilosti. Takže na jednu stranu sice máte v puse tu děsnou pachuť, ale na druhou stranu ji vnímáte jen tak povrchně. Noříte sice hlavu do záchodu, ale kamarádi vám kolegiálně drží vlasy. Cítíte se trapně, ale zítra už si z toho nebudete moc pamatovat.

Pokud jsou navíc vaši kamarádi jen o špetku normálnější než vy (resp. já - což teda podle mě určitě), není to pro ně nová situace a se záchvěvy morální kocoviny vás pošlou někam. Takže ve výsledku je na tom fakt nepříjemné jen to, že zvracíte. Co už.

Připravená na změny?

Poslední večer ve starém bytě, sama v teď už bývalém pokoji. Bylo mi horko a nechtěla jsem strávit svou poslední noc v místnosti plné hmyzu, takže jsem zhasla, otevřela okno dokořán a vyhlédla ven. V takových chvílích bývám možná až moc přemýšlivá, napřemýšlím se za pár minut víc než jindy za celý měsíc.

Přemýšlela jsem nad tím, jak zítra po dvou letech opustím tenhle byt, pokoj, tenhle výhled. Jak po třech letech opustím školu. Po stejně dlouhé době město, kteří mi tak přirostlo k srdci. A hrstku lidí, kteří stejně tak.

Překvapivě mě ale nezachvátila úzkost, jak bývá mým zvykem v situacích, kdy se mi život obrací o víc než 10 stupňů. Přitom jaké vyhlídky byly přede mnou? Nejisté. Sice návrat domů, ale co tam? Co dál?

Krok do neznáma a žádný nepříjemný pocit v břiše? Jako vim, že to bude znít divně, ale... Že bych dospěla? Aspoň krapítek?

Ostříháním vlasů odsouzena k záhubě

Když brácha poprvé shodil háro, přiznal se mi, že nejtěžší na tom všem byly následné reakce lidí. Naprosto jsem mu rozuměla. Já se nechala výrazně ostříhat dva týdny nato. A reakce byly fakt výživné.

Část lidí si vystačila s prací svých mimických svalů a s výmluvnými pohledy. První z těch výrazů jsem označila za katastrofický. To se člověk zatvářil, jako by se mi za zády zjevila Godzilla a chtěla nás všechny na místě sežrat, prostě apokalypsa na spadnutí. Něco ve stylu Áááá, cože???

Druhý nebyl o moc lepší. Osoba se zadívala tak, jako bych měla přes půlku obličeje obří beďar a zároveň se chystala za minutu fotit titulku pro Elle. Prostě jako Co to sakra...? A pak si myslete, že vám ten nový účes sluší!

Pojďme ale k té lepší části, k verbálním reakcím. Jak já tu češtinu miluju, tak někdy dokáže být fakt děsná. Stejně jako tahle hitparáda třech nejčastějších otázek.

Ty seš ostříhaná? Jako, kamarádi, já vím, že to je řečnická otázka. Že to prostě vidíte, že mi chybí třicet čísel vlasů, a že nečekáte, že nasadím poker face a odpovím Ano. Ale co jinýho vám na to mám, sakra práce, říct?

Proč?! Vyřčeno takovým tónem, jako bych v ruce držela týdenní štěně a právě se ho chystala vlastnoručně uškrtit. Proč, proč... Asi protože jsem to chtěla kratší, ne?!

Kde máš vlasy? Poprvé jsem spiklenecky mrkla a ukázala si směrem na hlavu. Podruhé jsem se zatvářila překvapeně a konstatovala, že jsem je asi cestou ztratila. Potřetí už jsem jen pokrčila rameny a zoufale přemítala, jestli existuje nějaká normální odpověď na tuhle nenormální otázku.

Takže poučení, vážení: Pokud se někdy rozhodnete shodit větší množství vlasů, zásadně na to všechny v okolí upozorněte nebo alespoň záhy po ostříhání postněte svou krátkovlasou hlavu na všechny sociální sítě. Protože tohle nechceš.

Jak jsem se rozhodla uběhnout pětadvacet kilometrů

Tázavě se na mě nedíval jen brácha, ale i nové boty na podpatku, které jsem chtěla vyvětrat u státnic (Pokud jste dosud nevěděli, že se boty mohou tázavě dívat, je to tentýž pohled, co vám věnuje partner, když přinesete domů už třetí nezbytně nutný pár za týden.) Ve vzduchu visela nevyřčená otázka. Zbláznila ses?

Ne tak docela. Tenhle nápad byl výplodem choré mysli vlastně jen napůl. Vždycky jsem se chtěla na nějaký závod hecnout, ale nikdy se mi nechtělo vysolit pár stovek za to, že si můžu zaběhat. To přece nedává smysl, ne?

Navíc tenhle běh se konal v rodném městě pouhý den před státnicemi. Takže se mi dost líbila představa, že budu mít na pár hodin v hlavě jen levá-pravá-levá-pravá namísto Májovců a palatalizace velár. Trochu masochisticky jsem taky doufala, že by mě mohl běh natolik vyřídit, že i v následujících hodinách nezvládnu myslet na nic jiného než na své bolavé tělo.

Samozřejmě před každým závodem je třeba stanovit si cíle. Můj byl jasný - přežít. Běžně si ale závodníci dávají časovou hranici, v níž chtějí závod zaběhnout. A tak bylo na místě, abych si taky nějakou vytvořila. Zprůměrováním mých běžných výkonů jsem došla k času tři hodiny. Ovšem s vědomím, že realita je mnohem víc ufuněná a zpocená, jsem si jako limit dala symbolický čas 3:33:33. Jo a taky jsem si přála nedoběhnout úplně poslední.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti? I tohle přísloví jsem si upravila k obrazu svému. Na cvičišti prd, na bojišti smrt. Aneb s přípravou to bylo bídné. Vlastně jsem se jen jedinkrát dostala přes ty necelé čtyři kilometry, které běhám normálně. Na deset. A bylo to čtyři dny před závodem.

Obrat o bůhvíkolik otáček

Nebyl to nijak výjimečný den. Lapena do předstátnicového shonu jsem přebíhala od jedné věci k druhé, až jsem se nakonec s největším možným odporem vydala do práce. Zrovna ten den se mi fakt nehodilo a nechtělo tam jít. Mnohem víc jsem potřebovala zůstat doma a dodělat všechno, co bude v mých silách a ideálně ještě něco navíc.

Takové myšlenky mi proudily hlavou, když jsem zakaboněná sedla do trolejbusu. Kupící se hromada povinností, ubývající čas k jejich splnění. Zapeklitá rovnice. Zvládnu se to vůbec všechno naučit? Dopíšu tu bakalářku? Dám to všechno dohromady, abych byla v řádném čase otitulovaná? Vždyť se to nedá! A i kdyby jo, tak co potom?

Čert to vem! Najednou jsem prostě věděla, že to dobře dopadne. Že to dokážu, protože to dokázat chci. A že nic víc k tomu není potřeba.

Ono se totiž opravdu za každým mrakem skrývá slunce a všechno nakonec dobře skončí. Jestli to není dobré, pak to ještě není konec...

Detoxikační peklo

Občas mívám fakt telecí nápady. Jako nedávno,když jsem se rozhodla pustit do jarního detoxu. Od začátku jsem věděla, že v mém podání nemůže detox znamenat nic radikálního a dlouhého. Rozhodně ne za běžného provozu. Jednoduše bych nedokázala žít jen o ovocných nebo zeleninových šťávách a při tom chodit do práce, psát bakalářku, chodit běhat a nevrhat na všechny kolem nenávistné pohledy. A tak jsem si vytvořila vlastní pravidla.

0. den - Příprava je důležitá, v tomhle případě především ta psychická. Klid v duši mám, a tak vyrážím na lov potravy. A dělám asi nejzdravější nákup v životě. Tři čtvrtě kila brambor, pět rajčat, lilek, tři mrkve, květák, paprika. Platím 105 korun. Nejdřív se mi trochu protočí panenky, protože mám takovou hloupu zásadu (respektive mám jich víc, ale tohle je jedna z nich) nenakupovat nad stovku. Pak mi ale dojde, že mám v košíku základ jídla na celý týden. To by šlo. Večer jdu ještě do oblíbené kavárny, kde se ve společnosti skvělého lattéčka se slzou v oku na týden loučím s pocitem plného žaludku. I miss you already.

1. den - Neumřela jsem, neomdlela jsem, nezvracela jsem. Tak jsem dnes ráno modifikovala Caesarův citát po mém prvním letošním joggingu. I naše úspěchy mi přijdou srovnatelné. S opojným pocitem si užívám přípravu snídaně, její pojídání zvláště. První kámen úrazu přichází až s obědem a mým pokusem o vytvoření porkmu ze šmakouna, ideálně poživatelného. No, už jsem předvedla i lepší kulinářské výkony. Po jídle navíc nepociťuju žádné uspokojení a mám nutkavou potřebu se dorazit něčím sladkým. Sahám po třech mandlích. Je to podobné jako snaha nakrmit tygra PribináčkemTohle bude ještě těžkých sedm dní.


MADE MY DAY

Začala jsem s tím už na svém předchozím blogu a pokračovat budu i tady. Vlastně pokračovat budu blog neblog.

Mám pocit, že lidi v dnešní době pořád hledají nějaké zázračné recepty na štěstí a objevné postupy jak změnit svůj život k lepšímu. Mnohdy ale stačí si jen víc vážit toho, co máme. A hlavně si toho vůbec všímat.

Já ve svém životě potřebuju mít projekty a plány. Jak se něco tváří jako plán, má to hned o padesát procent větší šanci, že se tím budu řídit a dotáhnu to do konce. A tak jsem dala dohromady i svůj Made my day projekt. Vytvořila jsem si dokument, do kterého si každý den zaznamenám věc, která tzv. made my day. Protože i na obyčejném dni stráveném s chřipkou v posteli i na dni, kdy se vám nic nedaří, takovou věc můžete najít. Budete-li chtít.

Já chci. A budu ráda za každého, kdo bude chtít se mnou.

Slovo na úvod *

Jmenuju se Kristýna a přátelé mi neříkají MoTeelka.

Jsem hnědovláska, postteenager, young primitive, flegmatik, požitkář, foodlover, filmový fanoušek bez vkusu, bakalář, grammar nazi, introvert, optimista, kavárenský povaleč, nejhorší time manager ever a nadšený pisálek. Stárnu, studuju, peču, chodím pozdě, zpívám, sním, běhám, usmívám se, tak nějak málo tančím, věřím, užívám si, miluju.

Mám ráda některé lidi, letní bouřku, voňavé vlasy, děti, rodné město, snídaně, dětské náplasti, jaro, britský přízvuk, conversky, vzduch po dešti, češtinu, Vánoce, život na vesnici, puntíky, ironii a cesty do neznáma. Nemám ráda dlouhé filmy, křik, slimáky, hloupé lidi, hrubky, pivo, hádky, rozhodování, čerstvě vyprané prádlo, škarohlídy, telefonování a když někdo říká cupcakům muffiny.

Chci procestovat svět, pořídit si zrcadlovku a polaroid, umět citovat z knih a vynaleznout čokoládu bez kalorií.

Jmenuju se Kristýna a tohle je můj blog. V pořadí zhruba sto šedesátý třetí. Snad už poslední. Alespoň prozatím...